Panství u rybníku - Díl 2. Tabák

 Zdravím!
Mám tady pro vás tentokrát pokračování další povídky, doufám, že se bude líbit.
První díl najdete - > ZDE.
Období: 19. století

------------------

„Ty by jsi chtěla Vincka?“ zasmál se pán.
„Vincka ti nedám, kdo by pak uděloval tresty? Ale dám ti Stellu. Stejně jste pořád spolu,“ rozhodl Frederik.
„No tak dobře tedy, začneme Stellou,“ souhlasila Magdalena.
„Ale ne, že ji budeš učit takové nepřístojnosti, jako cákání v rybníce. Já moc dobře vím, že to byl tvůj nápad,“ pokračoval Frederik.
„Ale Frederiku, jako by to byl tak velký prohřešek hledat s dětmi žáby,“ zamrkala Magdalena na Frederika a nahodila roztomilý obličej.
„Vidělo tě pár mých velmi vysoce postavených přátel a poznali tě, to jsem nemohl nechat jen tak,“ řekl Frederik.
„Takže jsme dostaly nářez jen proto, abys před svými přáteli nevypadal jako posera?“ řekla dotčeně Magdalena.
„V podstatě ano,“ odpověděl Frederik, chytl svou ženu kolem pasu a strhnul ji k sobě do postele.

   Uběhl asi týden. Magdalena si všimla, že pánovi začal docházet tabák a tak si řekla, že pošle Stellu do města na nákup a při té příležitosti ji dá za úkol koupit i cucavé bonbóny.
„Toho tabáku kup více, než obvykle, musím si pána předcházet, aby mi zase nedal naložit rákoskou,“ řekla Magdalena a zahihňala se.
Stelle to tak směšné nepřišlo.
„A ty bonbóny vem červené, ty jsou nejlepší. A vem jich taky hodně, pak se rozdělíme. Tady máš peníze,“ řekla Magdaléna a dala Stelle pytlíček s penězi.
Stella si vzala peníze, košík a vydala se do města.
Asi za dvě hodiny byla Stella zpátky. Košík s nákupem postavila v kuchyni na stůl a běžela za Magdalenou.
„Už jsem zpátky z nákupu paní, koupila jsem hooodně bonbónu,“ hlásila s úsměvem Stella.
Stella i Magdalena seběhly dolů do kuchyně, tam je ale čekalo překvapení.
Košík byl opravdu plný bonbónů, ale tabák v něm nebyl žádný.
„Já tomu nerozumím,“ řekla Stella s údivem.
„Všechno bylo tady v košíku. Bonbóny i tabák,“ dodala.
Magdalena se Stellou prohledaly košík i kuchyni. Ale tabák nebyl k nalezení.
Magdalena suše polkla. Jestli se Frederik dozví, že vzala peníze na tabák a není ani tabák a nejsou ani peníze, tak Magdalenu ohne přes koleno sám.
„Pojd' Stello, musíme prohledat úplně všechno,“ rozhodla Magdalena.
Stella s Magdalenou prohledaly ještě jednou celou kuchyni i dvůr, tabák však nenašly.
Magdalena věděla, že se bude muset svému muži přiznat. A raději dříve, než si sám všimne, že chybí nějaké peníze.

   Magdalena sebrala všechnu odvahu co měla, zvedla hlavu a vydala se za Frederikem.
Přesně mu popsala, co se stalo.
„Stella za to musí být potrestána,“ řekl Frederik.
„Proč Stella?“ zeptala se Magdalena překvapeně.
„Ona nechala košík v kuchyni bez dozoru, je to ne moc chytré děvče, ale i tak, za svou nerozvážnost musí nést následky,“ řekl Frederik.
„Ale Stella je moje služebná, ty už ji nemůžeš potrestat,“ namítla Magdalena.
„Potrestáš ji ty,“ řekl s klidným hlasem Frederik.
„Já? Ne! Já ji nepotrestám!“ nesouhlasila Magdalena.
„Ale to budeš muset. Je to tvá služebná a může za to, že se ztratil tabák,“ řekl už důrazněji Frederik.
„Nepotrestám! Nikdy!“ vykřikla Magdalena a sama cítila na zadečku pálivou bolest, jako by to včera, co dostala výprask rákoskou.
Frederik už byl velmi rozzloben.
„Jsi drzá a neposlušná! Děláš si co chceš, ponižuješ mě před mými přáteli, neumíš se vybraně chovat, už toho mám dost! Jednou jsem pán na tomhle panství a já rozhoduji o tom, co bude!“ křičel Frederik.
„Ty jsi hlavně paličatý posera!“ prskla Magdalena.
Frederik se napřáhnul a vlepil Magdaleně pořádnou facku. Hned když to udělal, došlo mu, že to vlastně udělat nechtěl.
Magdalena se ale nedala zahanbit a hned na to vrazila Frederikovi taky, pak se otočila a s pláčem utekla.

   Magdalena stála sama v malém zahradním domku, utírala si slzy rukávem a přejela si dlaní přes bolavou tvář.
O něco později se tam objevil Frederik.
„Magdaleno?“ ozvalo se ode dveří zahradního domku.
Magdalena se otočila.
„Já, nechtěla jsem tě..“ Magdalena nedořekla.
,Psst!“ Frederik jí přitisknul prst na rty.
Dal jí pusu na čelo.
„Já jsem neovládnul svůj vztek,“ řekl.
Magdalena se mu zatím přitiskla hlavou k hrudníku.
„Jestli tabák zmizel z košíku, někdo ho ukradl. Musíme přijít na to kdo.
A přijdeme na to společně,“ řekl Frederik.

   Magdalena s Frederikem začali potají sledovat služebnictvo. Někdo ten tabák přeci musí kouřit. Dříve nebo později, na to přijdou.
Magdalena s Frederikem se schovali za stáje.
„Podívej, Vincek,“ špitla potichu Magdalena.
Oba dva se více přikrčili, aby je nebylo vidět a pozorovali Vincka, který vytáhnul malou krabičku, přičichnul si a pak kýchl.
„Byl to Vincek,“ řekl rozzlobeně Frederik a rozešel se směrem k němu.
„Ty jsi ukradl můj tabák!“ zakřičel pán na Vincka rozzlobeně.
Vincek se tak vylekal, že upustil krabičku z ruky. Stál tam úplně zaražený.
„Včera jsi ho ukradl v kuchyni z košíku!“ řekla Magdalena, která už svého muže doběhla.
„Ale já.. já byl včera v lese,“ vykoktal ze sebe Vincek.
„A co jsi ty, dělal v lese?“ zeptal se pán.
„Pomáhal jsem se dřevem. Můžete se zeptat pana správce, pane,“ odpověděl Vincek.
Pán se otočil na Magdalenu a ta se ošklivě podívala na Vincka.
Potom i s Frederikem odešli.
„Musel to být on. Kde jinde by vzal tabák?“ řekla namíchnutě Magdalena.
„Tak se půjdeme zeptat správce, kde Vincek byl,“ rozhodl Frederik a šli.
Magdalena byla velmi rozzlobená. Zlobila se sama na sebe, že kvůli ní dostala Stella výprask, zlobila se na Frederika, že nechal Stellu potrestat, zlobila se na Vincka, že Stellu zbytečně tak tvrdě bil a taky za to, že o ni samotnou zlomil rákosku, i když nemusel. Zlobila se i na Stellu, že nechala košík s nákupem bez dozoru, znovu na Frederika, že chtěl Stellu opět potrestat a zase na Vincka, protože určitě lhal.
Magdalena se rozběhla ke správci.
„KDE BYL VINCEK VČERA CELÝ DEN?!“ zakřičela tak hlasitě až správce málem překlopil sud s vodou vedle kterého stál.
„Kde byl?! zakřičela znova.
„Vincek? No pomáhal nám se dřevem paní,“ vykoktal ze sebe zaskočený správce.
„Celou dobu?“ zeptala se Magdalena tentokrát už klidně.
„Ano, všechny jsem hlídal, aby pak každý dostal zaslouženou odměnu. Určitě bych si všimnul, kdyby odešel.“
„Dobře,“ řekla Magdalena a šla zpět za Frederikem, který to vše pozoroval o pár kroků dál s úsměvem na tváři.
„Byl to on. Určitě to byl on a já zjistím, jak to udělal,“ řekla Magdalena.
Uběhla asi hodina. Magdalena s Frederikem společně poobědvali a Frederik celou záležitost s tabákem nechal být. Magdalenu to ale klidnou nenechalo a tak se rozhodla, že dále bude pátrat se Stellou.
„Pojd', projdeme se po panství a podíváme se, kde kdo je a co kdo dělá,“ rozhodla Magdalena a tak se se Stellou vydaly na průzkum.

   Správce zrovna vyplácel odměny za včerejší práci se dřevem, pradleny věšely prádlo, kuchařky venku před kuchyní loupaly brambory na bramborové placky, kovář Štěpán zrovna měnil podkovu pánově klisně. Vše se zdálo v pořádku a nic zvláštního se nedělo.
Stella s Magdalenou se rozhodly podívat se ještě kousek dál. Mezi panstvím a rybníkem byla louka.
Na louce si hrála kupa dětí. Mezi nimi byla i Anička. Vinckova malá sestra.
Anička se shýbla pro malý klacík a neobratně ho hodila před sebe.
„Chytej,“ řekla zvesela.
Za letícím klacíkem se rozběhl malý bílý pejsek.
„Sněženka!“ vyhrkla ze sebe Magdalena a otočila se na Stellu.
„Sněženka mu ten tabák přinesla!“ řekla Magdalena, chytla Stellu za ruku a běžela s ní za správcem.
„Ervíne, Ervíne! Neviděl jsi včera Sněženku, když jste odváželi dřevo?“ volala Magdalena.
„Sněženku?“ podivil se správce.
„Malý, bílý Vinckův pes,“ dodala Magdalena.
„To psisko si tady pobíhá, kde se mu zachce, ale je to úplně neškodné stvoření,“ odpověděl správce.
„Takže včera, když Vincek pomáhal se dřevem, mohla k němu přiběhnout?“ ujišt'ovala se Magdalena.
„Vždyt' to říkám, ten pes je všude, byl tu včera, dneska od rána, jen ted' někam odběhl,“ odpověděl správce.
Magdalena se usmála na Stellu a ta se také umívala.
„Musíme se ještě přesvědčit, že to Sněženka umí,“ řekla Magdalena a šla Frederika poprosit o zbytek tabáku na půjčení.
Stella si zatím zašla vypůjčit Sněženku.
Děvčata se potkala u stájí. Stella položila Sněženku na zem.
„Sněženko, hledej, dones tabák,“ řekla Magdalena.
Sněženka začala čuchat, a blížila se směrem ke kuchyni ve které už Magdalena nachystala košík se zbytkem tabáku, jak tam byl včera.
Sněženka doběhla do kuchyně, hbitě vyskočila na židli, ze židle na stůl, strčila čumáček do košíku a už držela v tlamičce pytlík s tabákem.
„Hodná holka,“ řekla Magdalena, vzala Sněžence pytlík s tabákem a dala jí kousek šunky.
Potom Magdalena uložila tabák zpět do košíku, vzala Sněženku do náruče a vypravily se i se Stellou za Vinckem.

   „Vincku, nechceš už se přiznat?“ zeptala se Magdalena.
„A k čemu?“ prsknul Vincek, který se ale podivil, proč má Magdalena v náručí jeho psa.
„To je můj pes!“ řekl důrazně.
„Ano, je,“ řekla Magdalena a položila Sněženku na zem.
„Sněženko, hledej tabák, dones tabák,“ řekla Magdalena a Sněženka se rozeběhla zpátky k panství.
Za chvíli byla zpátky s pytlíkem tabáku v čumáčku.
„Tak co?“ řekla Magdalena.
Vincek věděl, že z toho se už asi nevylže, ale přiznat se mu nechtělo.
„Přiznej se nebo potrestám tvého psa,“ prskla Magdalena.
Vincek se na ni udiveně podíval.
To by vážně nechtěl, ale nic neřekl.
„A nebo potrestám tvou sestru,“ řekla Magdalena.
„Tak dobře, byl jsem to já. Já jsem ukradl tabák,“ přiznal se Vincek.
Magdalena se Stellou se obě usmály.
Dovedly Vincka zpět na panství a šouply ho do malé komůrky u prádelny, kde prve čekaly na výprask ony dvě.
„Tak a je to,“ zaradovala se Magdalena, která byla ráda, že se konečně našel opravdový viník a byla ráda, že se Vincek nakonec přiznal.
„Pojd' Stello, řeknu pánovi, že jsme dopadly zloděje a pak si spolu dáme v kuchyni něco dobrého,“ usmála se na Stellu a šly.

   Frederik se velmi rozzlobil, že Vincek prve lhal a nepřiznal se, že tabák ukradl on. Rozhodl se, že ho velmi přísně potrestá.
Vincek zatím čekal v malé místnůstce u prádelny a nebylo mu zrovna nejlépe. Přes malé okénko sledoval, jak na dvůr nesou trestnou lavici a plný koš rákosek.
Otevřely se dveře, dva sloužící popadli Vincka a vedli ho k trestné lavici.
„Konečně poznáš, jak to chutná,“ řekl jeden sloužící a zahihňal se.
Vincek už vyplácel kde koho a nikdy nikoho nešetřil. Nebylo divu, že ho ted' nikdo nelitoval.
Došli až k trestné lavici. Vincek uviděl kováře Štěpána, jak si jde pro rákosku.
V tu ránu se pokusil o útěk, sloužící ho ale zadrželi.
„Ale, ale,“ řekl jeden z nich.
„Raději ho přivážeme,“ dodal a poprosil přihlížejícího hocha, aby jim přinesl pevný provaz.
Sloužící Vinckovi obmotal provaz kolem jednoho zápěstí a pak kolem druhého tak, aby pořádný kus provazu zůstal viset.
„Ted' se ohni přes tu lavici. Dělej!“ poručil Vinckovi a ten se chtě, nechtě musel ohnout.
Dlaně položil na zem. Sloužící uchopil konec provazu, protáhl ho pod trestnou lavicí a svázal jim Vinckovi nohy u kotníků. Vincek ted' neměl žádnou šanci na útěk.
„Máš se na co těšit,“ řekl mu sluha, oba dva sloužící se zasmáli a odešli.
Vincek věděl, že je v hnoji. Srdce mu tlouklo jako o závod a začínal se třást.
Kovář Štěpán si vybral rákosku a postavil se za Vincka. Hrubě mu stáhl oblečení.
„Tak, ted' uvidíme, kolik sneseš,“ řekl Štěpán a dal Vinckovi pořádnou ránu rákoskou.
Vincek stisknul zuby a pak ztěžka polkl, věděl, že takových ran bude ještě hodně.
Štěpán dal Vinckovi další ránu, ještě o něco větší, než byla ta první. Vincek se zhluboka nadechl. Dlaněmi se opíral o chladnou zem a nemohl se pomalu ani pohnout, jak by mu jen pomohlo, kdyby mohl po tvrdé ráně alespoň trošku změnit pozici.
Dostal další pořádnou ránu, zkousnul si ret a pokusil se alespoň trochu pohnout dlaněmi, ale při každém pokusu o pohyb mu pevné provazy přejely přes kůži a způsobil si jen další pálivou bolest.
Kovář se pořádně napřáhnul a dal Vinckovi takovou ránu, že se rákoska přelomila.
„Au,“ špitnul Vincek.
„Nevadí, mám jich tu dost,“ řekl Štěpán a došel si pro další. Tentokrát si vybral tlustší.
Dal Vinckovi pořádnou ránu, tentokrát přes stehna.
„Au!“ vykřikl Vincek, protože tohle opravdu bolelo.
Štěpán mu jich přes stejné místo vyplatil dalších pět.
„Auuu,“ kňučel Vincek a měl pocit, že se mu do očí pomalu derou slzy. To přece nemůže dopustit. Zavřel oči a pevně stisknul zuby.
Štěpán mu zatím na zadek našvihal řádných pětadvacet.
Vincek ani nepípnul, jen zhluboka dýchal.
Štěpán mu udělil další ránu a ejhle, další rákoska se zlomila. Tolik to bolelo.
Štěpán si šel pro novou rákosku.
Ted' si jako další vybral uzonkou, však pružnou. Začal Vincka švihat velmi rychle a hbitě.
„Au, au, au, au, auuu,“ Vincek naříkal a kňučel, tahle rákoska sice nebyla tak tvrdá, zato štípala.
Bylo to jako sednout si do mraveniště. Vincek se snažil kroutit, jak to jen šlo. Zápěstí už měl celé sedřené od tvrdého provazu a zadek mu hořel. Kovář však nepřestával vyplácet.

   „Au, au, au, to štípe,“ naříkal Vincek a cítil jak se mu do očí už nadobro vhrnuly slzy.
Slza mu stekla na špičku nosu a o chvilku později se rozstříkla na zemi. Chvíli na to se objevila druhá. Netrvalo to dlouho a Vincek se nadobro rozplakal. Horké slzy mu tekly po tváři, když konečně kovář přestal vyplácet.
Rozšvihal Vinckovi zadek tak, že už se objevily malé kapičky krve. Úzká rákoska ho už však omrzela a tak si šel pro jinou.

   Zatím si v kuchyni Magdalena se Stellou dávaly bramborové placky. Byly obzvláště povedené.
Do kuchyně přišel kuchtík a donesl dřevo ke krbu.
„Nevíš, kdy bude potrestaný Vincek?“ zeptala se ho Magdalena.
„Ale to už přece dávno probíhá,“ odpověděl kuchtík.
„A kdo ho trestá?“ zeptala se udiveně Stella.
„Tvůj otec,“ řekl kuchtík.
V tu ránu Magdalena zahodila svou placku a rozeběhla se na dvůr.
Štěpán zatím vyplácel Vincka další rákoskou. Vincek už měl zadek sešvihaný do krve a hořce plakal.
„Já už to nevydržím, prosím,“ škemral.
„A ty ses snad slitoval, když jsi bil moji dceru?!“ obořil se na něj Štěpán a ještě trochu přitlačil.
„Až tady s tebou skončím, tak tě posadím do kopřiv, utřinose.“
Vinckovi tekly slzy proudem.
V tom k nim přiběhla Magdalena.
„Přestaň! To už stačí!“ zakřičela na Štěpána.
„Pán přikázal řezat, dokud on sám neřekne dost,“ odpověděl stroze kovář Štěpán.
Magdalena se rozčileně podívala na balkon, kde se seděl Frederik a všemu přihlížel.
Rozběhla se k němu.
„Zastav to!“ zakřičela.
Frederik se na ni jen povýšeně podíval a neodpověděl.
Magdalena se nasupeně otočila a rozběhla se zpátky k Vinckovi se Štěpánem.
„Dost!“ řekla důrazně.
„Ale pán..“ nedokončil kovář svou námitku.
„Řekla jsem DOST!“ zakřičela Magdalena.
„Vždyt' ho zabiješ,“ dodala soucitným tónem.
Štěpán by nejraději Vincka řezal dál, ale bál se paní odporovat.
„Ustup,“ řekla Magdalena a přistoupila k Vinckovi.
Sehla se k němu a podívala se mu do tváře.
Vincek na ni koukl s uslzeným obličejem. Oči měl červené a cosi mu viselo z nosu.
„Už to bude dobré,“ řekla Magdalena a začala rozvazovat provaz, který měl Vincek omotaný kolem zápěstí. Podařilo se jí ho sundat. I zápěstí už měl Vincek rozedřené do krve.
„Bože můj,“ řekla si sama pro sebe Magdalena, když to uviděla. Pak Vinckovi otřela nos.
To už na místo doběhla i Stella. Mlčky sledovala Vincka, který bezvládně visel na trestné lavici.
Magdalena Vincka obešla a uvolnila mu i kotníky.
„Pojd', ted' mi ho pomůžeš zvednout,“ řekla pak Stelle a obě děvčata Vincka opatrně zvedla z lavice.
Natáhla mu kalhoty a vedla ho do malé místnosti vedle prádelny. Vincek byl skoro bezvládný, stěží udělal krok a nepromluvil ani slovo.
Děvčata ho opatrně uložila na dřevěnou lavici.

    „Já dám vařit bylinky, donesu nějaké polštáře a pak půjdu a postarám se o Aničku a o Sněženku. Postaráš se zatím o Vincka?“ zeptala se Magdalena.
„Jistě paní,“ odpověděla Stella.
Magdalena donesla pár polštářů, jeden dala Vinckovi pod hlavu a pak odešla postarat se o jeho sestru a psa.
O chvíli později se vrátila Stella s odvarem z léčivých bylinek.
Vešla do komůrky a zavřela za sebou dveře.
Vytrhla Vinckovi polštář z pod hlavy. Než se Vincek stačil vzpamatovat, chrstla mu bylinný odvar do obličeje.
„Co to...“ nedokončil zmatený, vysílený Vincek větu.
Stella se otočila a vzala do ruky velkou prádelní vařečku z necek, které stály u zdi.
Vší silou praštila Vincka přes rozšvihaný zadek.
„Auuuu!“ zakňučel Vincek.
„Já se o tebe moc dobře postarám, za to, co jsi mi udělal!“ prskla Stella.