Nesnáším Aftercare

 Zdravím!

   Už asi před rokem jsem vám slíbila článek o tom, proč nesnáším aftercare a ted' je konečně tady.
Vzhledem k tomu, že se zaměřuji primárně na spanking, mám namysli takovou tu klasickou spangingovou aftercare.
Abychom si rozuměli, aftercare je vlastně „péče po“ i když já raději používám český termín „následná péče“.

   Po výprasku bývá následná péče většinou ošetření ran, pokud byl výprask tvrdý a nějaké poranění se vyskytlo, namazání bolavé kůže a dále třeba objímání, chválení jak jste krásně ustáli výprask, zabalení do deky, plyšák, uvaření čaje, povídání atd.
Já zbožňuju povídání, balení do deky, čaj, kakao, plyšáky, pochvaly a všechny tyhle věci, ale NE po výprasku.

   Výprasky mám hodně ráda. Líbí se mi samotná ta bolest, užívám si jí a chci ji více. Líbí se mi ponižující polohy, nejraději mám přes koleno. Líbí se mi přísnost. Líbí se mi ten pocit, kdy vím, že za chvíli dostanu nařezáno. Líbí se mi to bezpečí, že do toho jdeme oba dobrovolně a známe svoje meze. Líbí se mi vlastně všechno.
Líbí se mi, když mi po výprasku zadek hoří a bolí a přála bych si, aby bolel ještě alespoň pár dní. Abych si na to vzpomněla pokaždé, co se v noci otočím, pokaždé co si zkusím sednout. Takže nějaké ošetřování a mazání „aby to nebylo“, nějak moc nechápu. Jistě, pokud je třeba nějaké ošetření ze zdravotních důvodů, to chápu. Ale jinak? Na co? Na co mazat na co masírovat, když chci, aby to bolelo a bolelo dlouho?

   Balení do dečky, vaření čajíčku a objímaní. Tohle jsou věci, které bud'to dělám pro lepší náladu a nebo po nějaké těžké události. Já si po výprasku nepotřebuji zlepšit náladu, protože ten samotný akt mi ji tak zlepší, že víc už to asi nejde. Taky to pro mě není nijak těžká nebo traumatická událost. Je to něco na co se těším, nepotřebuji žádné utěšování, jsem v pohodě.
Docela to ve mně evokuje domácí násilí, při kterém násilník taky po namlácení donese růže, prstýnek nebo zaplatí večeři. „Aby to bylo dobrý“, „Aby to tolik nebolelo“ apod...
U mě to dobré je. Já jsem si to užila, já jsem to chtěla. Nepotřebuju omluvu, nepotřebuju zlepšit nápadu, nepotřebuju zmírnit bolest, já jsem nadšená a spokojená.

   Když mě budete chtít balit do deky, chlácholit, vařit mi kakao a hladit mě po hlavě, tak přijděte když mě srazí cyklista na chodníku, když mi umře domácí mazlíček, když dostanu padáka z práce nebo když se vrátím z nemocnice. To jsou chvíle, kdy bych tohle hodně potřebovala.

   Asi jediná aftercare, kterou provozuji je povídání. Po výprasku si povídáme. O výprasku o nástrojích, ale moc dlouho ne. Spíše si pak povídáme úplně o jiných věcech. O práci, o vlacích, o cukrové vatě, o psech, o sázení rostlinek a všemožných blbostech, které neměly s výpraskem vůbec nic společného, takže ona to už víceméně není aftercare.
A přesně tak to mám ráda a tak se mi to líbí.