Potíže v kuchyni - Díl 2. Třešně

 Zdravím!
Po dlouhé době tady máme pokračování povídky z kuchyně. Původně jsem plánovala jen jeden díl, ale byl zájem o pokračování a to je tedy konečně tady.
Období: 18. století
Role: F/m

---------------------------------------------------------------------

  Uběhlo pár dnů od okamžiku, kdy Lída zachránila Mikuláše před pořádným výpraskem od vrchní kuchařky a on se jí za to chtěl nějak odvděčit, jen nevěděl jak.
Neustále ji děkoval a Lída stále opakovala, že je vše v pořádku a děkovat už nemusí.
„A bolí tě to ještě?“ zeptal se Mikuláš.
„Ne, nebolí, je to už v pořádku, nemusíš mít strach,“ snažila se Lída Mikuláše uklidnit.
„A ted' si utíkej někam hrát. Za chvíli budeme dělat marmeládu a u toho ty ještě pomáhat nemůžeš. Jsi na to moc malinký,“ usmála se Lída a Mikuláš si odešel hrát na dvůr.
Do kuchyně se zatím začaly nosit plné košíky třešní, ze kterých se měla brzy udělat ta nejlepší marmeláda. Každý nosil, co jen unesl a za chvíli byla celá kuchyně plná třešní.
Všichni, co pracovali v kuchyni se zapojili do práce a umývali třesně na marmeládu.
Pak se pustili do odstraňování pecek, byla to dlouhá až nekonečná práce a tak nakonec vrchní kuchařka rozhodla, že se dále bude pokračovat zítra. Bylo už šero a nikdo na práci pořádně neviděl.
Sloužící kuchyně tedy skončili s přípravou třešní, připravili jednoduchou večeři pro pány i všechno služebnictvo a do rána měla volno.

  „Lído,“ ozvalo se vedle Lídy, která si právě sundávala zástěru. Byl to Tom, jeden z hlavních pomocníků vrchní kuchařky a Lídin dobrý přítel.
Lída se na něj otočila.
„Už jsi v pořádku?“ zeptal se Tom.
„Ano, už jsem v pořádku,“ usmála se Lída.
„Víš, že jsi na toho prcka moc hodná?“ pokračoval Tom.
„Nemá žádné rodiče a dovolili mu tu zůstat jen, když bude pracovat. A on je ještě tak maličký,“ odpověděla smutně Lída.
Tom se usmál.
„Měli bychom jít spát. Zítra nás čeká marmeláda a práce bude dost,“ řekla Lída a trošku se protáhla.
„To je pravda. Dobrou noc,“ popřál Lídě Tom.
„Dobrou noc i tobě,“ usmála se Lída a oba odešli spát.

  Další den, hned brzy ráno se všichni opět pustili do práce. Nejprve se musela přichystat snídaně a pak se teprve mohlo pokračovat ve výrobě marmelády.
„Počkáte až panstvo dosnídá, pak odnesete zbytky, uklidíte kuchyni a budeme pokračovat ve výrobě marmelády,“ rozkázala vrchní kuchařka a odešla se také nasnídat.

  Lída se zatím odešla převléknout, protože se umazala u snídaně a vrchní kuchařka nemá ráda, když někdo pracuje v umazaných šatech.
Najednou někdo zaklepal na dveře. Ve dveřích se objevil Mikuláš.
„Lído, já jsem ti donesl třešně,“ řekl nadšeně a podával Lídě čtyři krásné červené třešně.
S nevinným úsměvem na tváři si vůbec neuvědomil, co způsobil.
Lída zůstala stát s vyděšeným výrazem, protože v okamžiku, kdy Mikuláš Lídě podával třešně se za ním ve dveřích objevila vrchní kuchařka.
„Ty jeden malý zmetku! Já tě živím a ty kradeš?!“ vrchní kuchařka chytla Mikuláše za zápěstí a otočila ho čelem k sobě tak rychle, až mu všechny třešně, které držel, vypadly z ruky a kutálely se po podlaze.
„No počkej, já tě seřežu, že si to budeš pamatovat!“ křičela vrchní kuchařka a táhla Mikuláše pryč.
„Ale, ale to vůbec není jeho vina!“ křičela Lída a rozběhla se za vrchní kuchařkou a Mikulášem.
„Týden si nesedneš! Vezmu si na tebe tu největší vařečku!“ křičela vrchní kuchařka na Mikuláše a táhla ho za zápěstí tak silně, až mu začaly téct slzy.
„Ale to přece nemůžete!“ snažila se Mikuláše zachránit Lída.
„Ale to víš, že můžu,“ usmála se vrchní kuchařka.
„Ne, nemůžeš,“ řekl Tom, který slyšel křik a přišel se podívat, co se děje.
„Proč bych nemohla?“ prskla na něj vrchní kuchařka.
„Protože ty třešně jsem vzal já. Dal jsem je Mikulášovi a řekl mu, aby je donesl Lídě,“ řekl přesvědčivě Tom.
Vrchní kuchařka se podívala na Mikuláše, na Toma a pak na Lídu.
Pustila Mikulášovi zápěstí.
„Dobře. Tak tedy potrestám tebe,“ řekla a podívala se na Toma.
„Za pět minut bude všechno služebnictvo nastoupené v kuchyni!“ rozkázala a odešla.
Mikuláš se rozběhl k Lídě, která ho vroucně obejmula. Dala mu pusu na tvář.
„Ted' rychle utíkej pro Viktora,“ řekla mu.
Mikuláš odběhl a Tom zatím svolal všechny sloužící z kuchyně.

  Sloužící stáli nastoupení v řadách jako vždy.
Lída poslala Mikuláše pryč a všichni čekali na příchod vrchní kuchařky. Ta se za malou chvíli objevila.
„Berte to jako další výstrahu pro všechny, co se rozhodnou krást. Kradení tady nebudu tolerovat!“ řekla a postavila židli doprostřed místnosti. Tom moc dobře věděl co bude následovat a tak se sám bez vyzvání ohnul přes opěradlo židle a položil dlaně na dřevěné sedátko. Vrchní kuchařka mu nařídila shrnout kalhoty a Tom poslechl.
Pak se vrchní kuchařka otočila ke stojanu se svými oblíbenými vařečkami. Chvíli si vybírala a pak vytáhla tu největší. S velkou plochou, těžkou a tvrdou z jednoho kusu dřeva.
Odešla si jí namočit do džberu se studenou vodou. Vrátila se zpátky a postavila se za Toma.
V tom se otevřely dveře a vešel Viktor.
„Chtěla jsi začít beze mě?“ zeptal se přísně a nadzvedl obočí.
„Vždyt' už jsi tady,“ odbyla ho vrchní kuchařka a otočila se zpět k Tomovi.
„Dobře si tohle všichni pamatujte! Stejný trest čeká každého, kdo bude krást!“ řekla hlasitě a pak se napřáhla a vší silou obtiskla Tomovi vařečku na zadek.
Ten ani nepípnul a tak to vrchní kuchařka udělala ještě párkrát. Protože Tom nevydal ani hlásku a ani se nepohnul, odešla si znovu namočit vařečku do džberu s vodou.
Pak se vrátila a pokračovala stejnou silou. Sledovala jak se Tomovi barví kůže na růžovou a vzápětí hned na červenou.
Tom k sobě tisknul zuby co jen to šlo a snažil se nekřičet a nedopřát vrchní kuchařce radost z výprasku. Vrchní kuchařku to ale moc neodradilo a řezala Toma co to jen šlo.
Lída sledovala jak Tom bolestí krčí nos.
„Už dost prosím!“ vykřikla Lída, když viděla jak Tom krčí prsty na sedadle židle a poznala, že už to nemůže vydržet.
„Já si taky myslím, že už by to stačilo,“ řekl Viktor.
„Co vlastně ukradl?“ zeptal se vrchní kuchařky.
„Čtyři třešně,“ odpověděla vrchní kuchařka Viktorovi.
„Čtyři třešně? To jsi mu tak namlátila kvůli čtyřem třešním?“ syknul Viktor na vrchní kuchařku.
Vrchní kuchařka neodpověděla, znova se rozmáchla a dala Tomovi další pořádnou ránu.
„Au!“ vykřikl Tom, který už žádnou další ránu nečekal.
Viktor chytil vrchní kuchařku za paži a otočil jí k sobě.
„Řekl jsem, že už to stačí. A když já řeknu, že už to stačí, tak výprask skončil,“ řekl tichým velmi rozzlobeným hlasem.
Pak vrchní kuchařce vytrhnul z ruky vařečku.
„Uděláš to ještě jednou a já ti jí obtisknu na zadek tolikrát, že si dva týdny nesedneš!“ zašeptal výhružně.
Vrátil vařečku zpět do stojanu a odešel.
Odešlo i všechno služebnictvo které bylo nastoupeno v řadách.

  Tom zatím uklidil židli a rukou si třel bolavá místa.
Přiběhla k němu Lída.
„Mikuláš musí přestat dělat hlouposti, já se kvůli němu takhle mlátit nenechám,“ prsknul Tom zatím co si nepřestával hladit bolavá místa po výprasku.
„Neboj se, já mu to snad vysvětlím,“ řekla Lída.
„Věděla jsem, že jsi ty třešně nevzal ty,“ dodala.
„To tedy nevzal. Proč bych ti posílal čtyři třešně pro pána krále?“ zasmál se Tom.
„Ale vím, že bys to zase vzala na sebe,“ řekl a mile se na Lídu podíval.
Lída se usmála.
„Pojd', mám léčivou mast, ta ti určitě pomůže,“ dodala pak Lída a chytla Toma za ruku.