Potíže v kuchyni - Díl 1. Koláče

Zdravím!
Dnes to bude povídka se spankingem i příběhem.
Období: 18. století
Role: F/f

--------------------------------------------------------------------------------------

   „Tak rychle, rychle, žádné zdržování! Musíme upéct sto padesát křehoučkých koláčů, tak se dejte do práce!“ ozvalo se hned před polednem.
„A at' je jich přesně sto padesát! Odpočítám si je. Tak drahou moukou plýtvat nebudeme!“ nařídila vrchní kuchařka, která měla na starosti celý chod kuchyně a všechny, kdo v kuchyni pracovali.
Přijede vzácná návštěva a všechno musí být dokonalé. Každý, kdo sloužil v kuchyni věděl, co má dělat a chopil se práce. Nosily se pytle mouky, rozpálila se kamna a do odpoledne bylo napečeno. Přesně sto padesát koláčů.
„Sto čtyřicet osm, sto čtyřicet devět, sto padesát. Výborně!“ vrchní kuchařka byla spokojena s prací veškerého služebnictva.
Celá kuchyně voněla jako čerstvé koláče, které pěkně na stolech čekaly na zítřejší příjezd vzácné návštěvy.
Sloužící přichystali večeři pro pány a pak se uložili ke spánku, aby byli připraveni na zítřejší velký den.

   Sotva se objevily první sluneční paprsky, všechno služebnictvo muselo být opět v kuchyni připraveno k práci.
   Nikdo ani nepípnul, jen zvuk rázných kroků přerušoval ticho, které v kuchyni panovalo. Vrchní kuchařka dnes nebyla v dobré náladě.
„Sto čtyřicet sedm! Sto čtyřicet sedm!“ rozkřičela se před služebnictvem nastoupeným ve třech řadách.
„Sto čtyřicet sedm! Ale včera jich bylo sto padesát!“
Nikdo se strachem ani nepohnul a nikdo také netušil, co se bude dít dále, protože vrchní kuchařka byla známá svou přísností a zalíbením v různých trestech, které směla sloužícím v kuchyni udělovat.
„Bud'to se do snídaně někdo z vás přizná a nebo vás potrestám všechny. A ted' do práce!“ rozkázala a šla si dát něco teplého k jídlu.
Všichni sloužící se dali okamžitě do práce.
I Lída se dala do práce a nesla celou sklenici marmelády, aby mohla připravit snídani pro služebnictvo ze stájí.
Položila sklenici na stůl a tu si všimla malého Mikuláše, který se krčil pod stolem a z očí mu tekly slzy. Sklonila se k němu. Mikuláš byl pomocník v kuchyni, kterému nebylo víc než pět.
„Mikuláši? Proč pláčeš?“ zeptala se Lída.
„Byl, byl jsem to já,“ špitnul Mikuláš a utřel si nos rukávem.
„Co jsi udělal?“ ptala se Lída dál klidným hlasem.
„Já jsem ukradl ty tři koláče a všechny jsem je snědl,“ špitnul Mikuláš a přikrčil se ještě více k zemi.
„Oh pro pána... A proč jsi to udělal?“ zeptala překvapená Lída.
„Protože jsem měl hlad a ony byly tak voňavé a byly tak dobré,“ zasnil se Mikuláš.
Ale vzápětí se hned zase rozplakal.
„Jenže ted' mi za to vrchní kuchařka strašně nařeže,“ fňuknul Mikuláš a dál pokračoval ve vzlykavém pláči.
„Nikdo ti nenařeže. Neboj se. A vylez z pod toho stolu,“ Lída podala Mikulášovi ruku a vytáhla ho ven zpoza stolu.
„Přestaň plakat,“ řekla Lída klidně.
„Utři si oči a ted' mě dobře poslouchej.“
Mikuláš si utřel nos rukávem a uslzenýma očima se díval na Lídu.
„Nikomu neřekneš, co jsi provedl. Víme o tom jen ty a já, ano? A tak to taky zůstane.“ řekla Lída důrazně, ale vlídně.
„Dobře,“ špitnul Mikuláš.
„Výborně,“ usmála se Lída.
„Prostě o tom mlč a nikdo ti nenařeže. Slibuju!“ řekla Lída, objala Mikuláše a jemně ho políbila na čelo.
„A ted' se utíkej dát do pořádku.“

   Snídaně byla připravená a roznesená jako každé ráno.
Všechno služebnictvo z kuchyně stálo připravené na příchod vrchní kuchařky. 
Konečně se otevřely dveře a vrchní kuchařka vstoupila dovnitř rázným krokem a hned za ní šel Viktor. Viktor tady na všechno dohlíží. Na práci, na služebnictvo, na nákupy i na příděl šatů a jídla pro sloužící. Je tu od toho, aby všechno fungovalo tak jak má a nikdo se nestranil práce ani nebylo nikomu ukřivděno.
Sloužící netrpělivě čekali, pro co se vrchní kuchařka rozhodla. 
„Dala jsem vám trochu času na víc. Na rozmyšlenou,“ řekla tichým přísným hlasem.
„Tak kdo? Kdo ukradl křehoučké koláče, které měly být pro dnešní vzácnou návštěvu a snědl je sám?!“ zvýšila hlas.
„Jestli se nikdo nepřizná, potrestám vás všechny,“ řekla chladně a začala chodit dokola kolem kuchyně a zpovzdáli si prohlížela služebnictvo.
„Já,“ ozvalo se po chvíli zezadu kuchyně.
„Já jsem to byla,“ špitla potichoučku Lída a sklopila hlavu.
„Lída. Tak pojd' sem!'“ zavelela vrchní kuchařka.
Lída pomalu a neochotně vystoupila ze zadní řady a pomalými kroky došla až do středu kuchyně.
„Pojd' blíž!“ nařídila vrchní kuchařka s přísným výrazem ve tváři.
Lída neochotně přistoupila až vrchní kuchařce a odvážila se zvednout zrak. 
„Potrestám tě, aby sis pamatovala, že krást se nemá,“ sykla na ní rozzlobeně vrchní kuchařka.
„Ano paní,“ špitla potichu Lída a cítila jak jí strachem začalo rychle tlouct srdce a celá se začala třást. 
„Vezmi tuhle židli a postav jí doprostřed kuchyně,“ nařídila vrchní kuchařka.
Lída poslechla. Vzala židli a postavila jí doprostřed místnosti.
   Vrchní kuchařka se postavila vedle ní.
„Výborně. A ted' se pěkně ohni a polož ruce na sedadlo,“ zašeptala přísně.
Lída vyzkoušela poslední prosebný pohled, ale věděla, že jí to není nic platné. Položila tedy ruce na sedadlo židle a ohla se, jak jí bylo poručeno.
Lída se podívala před sebe a uviděla malého Mikuláše, který vše s hrůzou sledoval.
Rychle mezi služebnictvem pohledem vyhledala svého starého přítele kuchaře a prosebným pohledem mu naznačila, aby Mikuláše odvedl pryč.
V tu chvíli se Lídě ulevilo. Nebude se muset na tohle všechno koukat a ty to vydržíš. Řekla si sama pro sebe.
Vrchní kuchařka zatím odstoupila dozadu do kuchyně.
„Vařečku!“ nařídila.
Viktor vytáhnul ze stojanu dřevěnou vařečku a podal jí vrchní kuchařce.
„Tuhle ne. Tu větší,“ rozhodla vrchní kuchařka a vrátila vařečku zpět Viktorovi.
Ten jí vrátil zpět do stojanu a vytáhl větší vařečku. Byla delší, s velkou plochou a těžká.
Neochotně jí podal vrchní kuchařce.
„To je ono,“ usmála se vrchní kuchařka a postavila se kousek za Lídu.
„Tohle bude pro výstrahu všem, kteří se v kuchyni rozhodnou krást,“ pronesla hlasitě a pak Lídu vší silou švihla velkou vařečkou.
„Au!“ zasténala Lída.
„No, takhle to ale nepůjde,“ vzdychla vrchní kuchařka a začala Lídě vyhrnoval zástěru a sukni.
„Dostaneš pěkně na holou. Aby sis to zapamatovala.“
Lída chtěla něco namítnou, ale jen polkla strachy a zůstala nehnutě ve své pozici.
Pro jistotu zavřela oči.
„Viktore, mohl by jsi tu vařečku namočit ve džberu s vodou?“ řekla chladně vrchní kuchařka a podala Viktorovi trestací vařečku. Viktor nenápadně protočil oči, namočil vařečku v ledové vodě a podal jí zpátky vrchní kuchařce.
„Ted' to bude zasloužený trest,“ usmála se vrchní kuchařka a dala Lídě pořádnou ránou trestací vařečkou.
„Auuu!“ Lída měla pocit, že tahle rána byla stokrát horší než ta první.
A vzápětí dostala další stejně tvrdou ránu a další a další a další.
„Au! Auu! To bolí!“ naříkala Lída, ale nebylo jí to nic platné.
„To si piš, že to bolí! A bolet to bude! Dostaneš pořádný výprask!“ řekla přísně vrchní kuchařka a dále Lídu přísně vyplácela.
Po prvních dvaceti ranách měla Lída kůži růžovo červenou jako čerstvé maliny.
„Au! Prosím! Já jsem nic neudělala!“ uklouzlo Lídě při přísném vyplácení.
„Nic? A ty snězené koláče pro vzácnou návštěvu jsou nic?!“ rozzlobila se vrchní kuchařka a začala Lídu vyplácet ještě tvrději.
V tu chvíli Lídě do očí vrkly slzy a Lída se usedavě rozplakala.
„Prosím, já už to nikdy neudělám,“ naříkala s pláčem.
„To tedy neuděláš! Dostaneš takový výprask, že už se nikdy neodvážíš!“ křičela vrchní kuchařka a dál Lídu tvrdě vyplácela bez přestání.
Pokožka Lídy začaly měnit barvu mírně na fialovo. A Lída už jen plakala.
„No tak to už by stačilo!“ ozval se Viktorův hlas. Viktor rychlostí blesku chytil vrchní kuchařku za zápěstí ve chvíli, kdy se snažila Lídě dát další štiplavou ránu. 
Podíval se jí přímo do očí.
„Máš rozum?“ syknul skrz zuby.
„Pust mě!“ odsekla vrchní kuchařka.
„Jsem vrchní kuchařka mám na starost celou kuchyni i její služebnictvo. Mám právo je potrestat jak uznám za vhodné!“ rozčílila se.
Vyškubla ruku s Viktorova sevření a napřáhla se k další ráně. Viktor ji však znova zastavil.
„TY, máš možná na starost celou kuchyni, ale JÁ mám na starost všechno služebnictvo!“ syknul. 
„Nezapomeň, že tě můžu nechat potrestat stejně jako ty ji,“ řekl tichým, ale výhružným hlasem.
Vrchní kuchařka se na Viktora podívala znechuceným a dotčeným pohledem. Odložila vařečku a beze slova odešla z kuchyně. Hned za ní začali odcházet i všichni ostatní. Lída se narovnala, rychle si shrnula zástěru a sukni zpátky ke kolenům a utíkala do svého pokoje. 

   Ve svém pokoji si Lída rychle utřela oči, pak si znova vyhrnula sukni a zástěru a podívala se, jak vypadá její pokožka.
„Auuu,“ sykla potichu a přejela si přes bolavá místa rukou. V tom se otevřely dveře. Lída zase rychle shrnula sukni i zástěru. 
Ve dveřích byl Mikuláš. Pomalu a opatrně přistoupil k Lídě blíž.
„Bolelo to moc?“ špitnul.
„Ale ne,“ zalhala Lída a usmála se, jak jen to bylo možné.
„Přinesl jsem ti kousek vánočky, co zbyla od snídaně,“ řekl Mikuláš a podával Lídě větší kus vánočky.
„O pro pána krále! Honem to běž vrátit než dostanu další výprask,“ vypískla Lída vyděšeně.
„Promiň,“ špitnul Mikuláš.
„Jsi moc hodný, ale mohli bychom být zase v pěkné bryndě víš?“ usmála se Lída, jemně pohladila Mikuláše po vlasech a ten utíkal vrátit do kuchyně ukradený kus vánočky.
V tu chvíli se ve dveřích objevil Viktor.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Lídy.
„Ano jsem.“ řekla tiše Lída a postavila se před Viktora.
„Děkuji,“ špitla s úsměvem. 
„Ta ženská nemá rozum! Jestli to takhle půjde dál, tak brzo někoho umlátí k smrti,“ rozčiloval se Viktor.
„Ale ne. Vůbec si s tím nedělej starosti.“ řekla mile Lída.
„Dělám a budu. Budu to muset dát do pořádku. A ty mi ještě řekni, proč ses vlastně přiznala, když jsi nic neukradla.“ 
Lída pootevřela pusu úžasem.
„No..já..“ špitla.
„Mně nic nenalžeš. Dobře tě znám a dobře jsem tě slyšel u výprasku. Tak kdo byl ten pravý zloděj?. Chci vědět pravdu. A nezkoušej lhát.“ řekl Viktor.
„Mikuláš,“ špitla Lída a sklopila oči. Věděla, že Viktorovi se lhát nedá.
„Mikuláš,“ zopakoval Viktor s úsměvem.
„Prosím, slib mi, že se mu nic nestane,“ úzkostlivě poprosila Lída.
„Nic se mu nestane, neboj se. Jen jsem chtěl vědět za koho jsi vzala výprask,“ řekl Viktor, usmál se a zase odešel.

Isabela a první výprask

 První povídka je zaměřena na pre-spanking a spanking.
 Období: Středověk
 Role: M/f

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Foukal chladný větřík a osvěžoval tváře přihlížejících i tu mou, ale já jsem ho nikterak nevnímala.
Bylo brzké dopoledne, krásné, slunečné, avšak já jsem se třásla a napjatě očekávala až zazní mé jméno.
   Neměla jsem to dělat. Neměla jsem krást ta jablka a kus chleba, ale ty děti by asi zemřely hladem.
Ted' už se nedá nic dělat. Budu si muset svůj trest odbýt stejně tak, jako všichni ostatní. Stejně tak, jako ta nebožačka, co stojí přede mnou.
   Odvážila jsem se, zvedla jsem hlavu a podívala se rovnou před sebe.
Nedaleko přede mnou stál můj manžel u trestné lavice s rákoskou v ruce. Pevnou, však ohebnou.
Cítila jsem, jak se celá chvěji. Můj manžel neměl rád svou práci, ale pro tak chudé a obyčejné lidi jako jsme my, tu žádná jiná práce nebyla. Můj manžel je pomocníkem popravčího a jeho práce je udílení výprasků a dalších drobných fyzických trestů. Já sbírám byliny a léčivé rostliny a ulevuji lidem od bolesti.
Opět jsem sklonila hlavu. Zaznělo jméno nebohé dívky stojící přede mnou a ta se vydala vstříc svému trestu.
  Tolik se bojím. Ještě nikdy jsem takto potrestána nebyla. Odhodlala jsem se zvednout hlavu a dívat se na trest nebohé dívky přede mnou.
Můj manžel jí chytil kolem pasu a ohnul přes trestnou lavici. Dobrotivý Bože, myslela jsem, že mi srdce vyskočí ven z těla. Sledovala jsem, jak jí vyhrnul šaty a postavil se za ní.
„Pětadvacet!“ zazněl hlas přísedícího, který měl na starost dohlížet na to, aby tresty probíhaly tak, jak mají a nikdo nebyl ušetřen.
Slyšela jsem jak rákoska prolétla vzduchem a hned na to se ozval bolestný výkřik.
„Au,“ řekla jsem si sama pro sebe a stiskla jsem zuby k sobě. Bylo mi jí líto.
Taky kradla ovoce, protože neměla dostatek peněz na jídlo. Slyšela jsem další bolestné výkřiky a viděla jak se na její bledé kůži objevují rudé stopy. Bože můj, teprve pět ran a mě už tížilo srdce z toho jak krutý trest je vyměřen pro chudé, kteří nemají co jíst. Až budeme obě potrestány, dám jí mou měsíčkovou mast, aby se jí rány rychle zahojily.
Nebožačka na trestné lavici přestala tak hlasitě naříkat a dál snášela svůj trest v tichosti.
Jaká to jen bude ostuda až přijdu na řadu já a budu plakat po celý výprask.
Dvacet čtyři, dvacet pět. Konečně! Její trest byl u konce. Můj manžel jí nařídil narovnat se a její šaty volně spadly a zakryly jí rudou kůži. Ta křehká dívenka pak pomalým krokem odešla.
   Sklopila jsem opět hlavu. Začalo mi hučet v uších a bylo to, jako by celý svět kolem mě najednou přestal existovat.
„Isabela, žena katova pomocníka!“ ozval se hlas přísedícího a já musela jít.
Těch pár kroků bylo jako míle. Snažila jsem se nevnímat přihlížející dav, který v trestání nacházel zábavu. Budu se dívat jen na svého manžela.
Zvedla jsem zrak. Stál přímo přede mnou. Podívala jsem se do jeho nádherných očí.
„Ničeho se neboj, Isabelo,“ špitnul. Pak mě jemně chytil kolem pasu.
„Musíš se předklonit a položit na tu lavici.“
Udělala jsem, co po mě chtěl a třásla jsem se strachy jako nikdy předtím. Cítila jsem, jak mi vyhrnuje šaty. Bože můj ta ostuda. Nejraději bych si shrnula šaty zase zpátky, narovnala se a utekla odsud hodně daleko. Ale to by mi přineslo jen přísnější trest a možná by pak potrestali i mého manžela. Budu to muset zvládnout.
„Adriane,“ špitla jsem.
„Nechci žádné zvláštní zacházení protože jsem tvoje žena. Chci dostat přesně takový trest jako ta nebohá dívka přede mnou,“ koneckonců jsme obě učinily stejný prohřešek.
„Neboj se, dostaneš stejný trest jako ona. Bude to spravedlivé,“ řekl můj manžel a šel si pro rákosku. Slyšela jsem, jak jí zvedl ze stolu a pak jsem slyšela vrzání dřevěných prken, jak se postavil za mě.
Dlaněmi jsem se opírala o zem a měla jsem strach jako nikdy předtím. Ted' mi můj vlastní manžel nařeže a před všemi těmi lidmi. Zavřela jsem oči.
„Pětadvacet,“ ozval se hlas přísedícího a mně se sevřelo srdce.
Uslyšela jsem, jak rákoska prolétla vzduchem a hned na to jsem ucítila štiplavou bolest. Bylo to jako by mi rákoska rozřízla kůži.
„Au!“ vzlykla jsem. Ale hned na to přišla další stejně štiplavá rána.
„Auu!“ zkousla jsem si ret. Nečekala jsem, že to bude až tak hodně bolet.
„Oh! Auu,“ třetí rána byla stejně hrozná jako ty dvě předešlé. Je to tak kruté a nebo já jsem tak ubohá? Pomyslela jsem si.
Čtvrtá rána byla úplně stejná jako ty předtím. Zanechala po sobě malinově rudý otisk a pálila jako pekelný oheň.
„Au! Já to nezvládnu,“ špitla jsem.
„Musíš“, syknul na mě Adrián, ale jeho hlas zněl spíše podpůrně než rozzlobeně.
Přišla na řadu pátá rána a já měla pocit, jako bych si sedla do rozžhavených uhlíků.
Stiskla jsem pevně zuby. Už nebudu křičet. Nebudu dělat radost obecenstvu. Prostě ten výprask vydržím a pak odejdu a už ani nepípnu. Celá jsem se třásla.
Přišla na řadu šestá rána a ta už nebyla tak hrozná jako ty předešlé. Ani sedmá rána nebyla tolik štiplavá. Můj manžel už mě nevyplácel tak silně.
„Adriane?“ špitla jsem.
„Neboj, i té ubožačce před tebou jsem ulevil,“ špitnul na mě můj manžel a když jsem pootočila hlavu, viděla jsem na okamžik jeho úsměv.
I osmou a devátou ránu jsem tedy zvládla bez výkřiku. To zvládnu, pomyslela jsem si.
Kůže mě sice pálila, ale ted' už se to dalo snést. Dalších šest ran jsem zvládla poměrně dobře.
Už jen deset, pomyslela jsem si a trochu se mi ulevilo. Už jen devět a výprask bude u konce.
Rákoska opět prolétla vzduchem a zanechala štiplavý obtisk. Už jen osm. Pálí to, ale to zvládnu.
Zatím se přísedící zvedl ze své židle.
„Isabelo,“ špitnul na mě Adrian.
„Budu ji muset o tebe zlomit,“ zašeptal s bolestným tónem hlasu.
„Cože?“ vypískla jsem vyděšeně a však potichu.
„Má podezření, že tě nevyplácím pořádně. Když ji o tebe nezlomím nechá mě celý trest opakovat znova.“
Ztuhla ve mně všechna krev.
„Dám ti ještě jednu ránu a při té další jí přelomím, neboj se, zvládneš to,“ špitnul.
Zavřela jsem oči a pevně stiskla zuby i rty. Pořádně jsem se nadechla a vydechla. Jedna rána a za ní hned druhá.
„Auuuuuu!“ uslyšela jsem chroupavý zvuk a ucítila ohromnou bolest. Do očí mi vhrkly slzy.
„To bolí,“ špitla jsem.
„Vida, potřebuji novou rákosku,“ řekl hlasitě Adrian.
„Vidím, že svou ženu nešetříš,“ usmál se přísedící, podal mému manželovi novou rákosku a zase se opět spokojeně posadil ke stolu.
„To určitě ne, pane!“ odpověděl mu Adrian a opět se postavil za mě.
„Už jen šest,“ špitnul.
Dostala jsem dalších šest ran, které byly docela mírné, ale na tak bolavé kůži už byly velmi bolestivé.
Slzy mi tekly proudem a já se cítila hrozně zostuzena.
„Konec!“ zavolal hlasitě Adrian po tom co poslední rána zanechala rudý obtisk na mé kůži.
„Můžeš se postavit Isabelo,“ řekl mi mile.
Utřela jsem si slzy hřbetem ruky, aby je nikdo neviděl. Nestojím o výsměch.
Pak jsem se opatrně postavila. Šaty mi spadly a přejely přes bolavou pokožku. Přetřela jsem si bolavé místo dlaní.
Podívala jsem se uslzenýma očima na svého manžela.
„Uvidíme se doma,“ špitla jsem.
   Pomalu jsem scházela z dřevěných schodů dolů na ulici.
Za pár chvil se mi podařilo najít nebožačku, která byla trestána přede mnou.
„Tady máš,“ vtiskla jsem ji do ruky mou měsíčkovou mast.
„Pomůže ti to od bolesti a rány se ti rychle zahojí,“ řekla jsem jí.
„Děkuji,“ odpověděla mi. Pak mě chytila za ruku.
„Tvůj manžel je velmi hodný člověk. Nevyplácel mě dnes poprvé a na rozdíl od ostatních mi vždy uleví. Všem uleví. Nikomu neuděluje výprask tvrdě. Prosím nenech ho odejít. Neopouštějte město. Potřebujeme vás tu oba dva.“

Úvod a vše co byste měli vědět

Zdravím!
Jsem Sweet, ale na tomto blogu se budu jednoduše podepisovat jako S.
Tento povídkový blog jsem si založila, protože mám v hlavě plno nápadů a inspirace na spanking a nemám to kde ventilovat a také protože v češtině nejsou žádné pořádné povídky o výprasku k mání. 
Výprasky jsou v BDSM moje nejoblíbenější záležitost, vlastně upřímně skoro jediná záležitost ke které mě to táhne. Kromě výprasků si ještě ráda pohraju s horkým voskem, případně se nechám spoutat. Co se týká erotiky jsem takřka frigidní, takže erotiku v mých povídkách nečekejte (jaká škoda že? 😟 ).
Jsem switch, ale submisivní role je mi mnohem bližší, dominantní si užiju dost v běžném životě.
Mám za sebou i reálně zkušenosti s výpraskem. Už jsem nejednou dostávala a ne jednou dávala.
Když jsem v "sub statusu" jsem většinou docela dost zlobivá, když jsem v "dom statusu" tak zase chápavá. Jak nelogické.
Povídky na tomto blogu budou vycházet podle chuti k psaní a volného času.
Doufám, že budou inspirací i pro některé z mých spankerů ;).
S.