Isabela a první výprask

 První povídka je zaměřena na pre-spanking a spanking.
 Období: Středověk
 Role: M/f

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Foukal chladný větřík a osvěžoval tváře přihlížejících i tu mou, ale já jsem ho nikterak nevnímala.
Bylo brzké dopoledne, krásné, slunečné, avšak já jsem se třásla a napjatě očekávala až zazní mé jméno.
   Neměla jsem to dělat. Neměla jsem krást ta jablka a kus chleba, ale ty děti by asi zemřely hladem.
Ted' už se nedá nic dělat. Budu si muset svůj trest odbýt stejně tak, jako všichni ostatní. Stejně tak, jako ta nebožačka, co stojí přede mnou.
   Odvážila jsem se, zvedla jsem hlavu a podívala se rovnou před sebe.
Nedaleko přede mnou stál můj manžel u trestné lavice s rákoskou v ruce. Pevnou, však ohebnou.
Cítila jsem, jak se celá chvěji. Můj manžel neměl rád svou práci, ale pro tak chudé a obyčejné lidi jako jsme my, tu žádná jiná práce nebyla. Můj manžel je pomocníkem popravčího a jeho práce je udílení výprasků a dalších drobných fyzických trestů. Já sbírám byliny a léčivé rostliny a ulevuji lidem od bolesti.
Opět jsem sklonila hlavu. Zaznělo jméno nebohé dívky stojící přede mnou a ta se vydala vstříc svému trestu.
  Tolik se bojím. Ještě nikdy jsem takto potrestána nebyla. Odhodlala jsem se zvednout hlavu a dívat se na trest nebohé dívky přede mnou.
Můj manžel jí chytil kolem pasu a ohnul přes trestnou lavici. Dobrotivý Bože, myslela jsem, že mi srdce vyskočí ven z těla. Sledovala jsem, jak jí vyhrnul šaty a postavil se za ní.
„Pětadvacet!“ zazněl hlas přísedícího, který měl na starost dohlížet na to, aby tresty probíhaly tak, jak mají a nikdo nebyl ušetřen.
Slyšela jsem jak rákoska prolétla vzduchem a hned na to se ozval bolestný výkřik.
„Au,“ řekla jsem si sama pro sebe a stiskla jsem zuby k sobě. Bylo mi jí líto.
Taky kradla ovoce, protože neměla dostatek peněz na jídlo. Slyšela jsem další bolestné výkřiky a viděla jak se na její bledé kůži objevují rudé stopy. Bože můj, teprve pět ran a mě už tížilo srdce z toho jak krutý trest je vyměřen pro chudé, kteří nemají co jíst. Až budeme obě potrestány, dám jí mou měsíčkovou mast, aby se jí rány rychle zahojily.
Nebožačka na trestné lavici přestala tak hlasitě naříkat a dál snášela svůj trest v tichosti.
Jaká to jen bude ostuda až přijdu na řadu já a budu plakat po celý výprask.
Dvacet čtyři, dvacet pět. Konečně! Její trest byl u konce. Můj manžel jí nařídil narovnat se a její šaty volně spadly a zakryly jí rudou kůži. Ta křehká dívenka pak pomalým krokem odešla.
   Sklopila jsem opět hlavu. Začalo mi hučet v uších a bylo to, jako by celý svět kolem mě najednou přestal existovat.
„Isabela, žena katova pomocníka!“ ozval se hlas přísedícího a já musela jít.
Těch pár kroků bylo jako míle. Snažila jsem se nevnímat přihlížející dav, který v trestání nacházel zábavu. Budu se dívat jen na svého manžela.
Zvedla jsem zrak. Stál přímo přede mnou. Podívala jsem se do jeho nádherných očí.
„Ničeho se neboj, Isabelo,“ špitnul. Pak mě jemně chytil kolem pasu.
„Musíš se předklonit a položit na tu lavici.“
Udělala jsem, co po mě chtěl a třásla jsem se strachy jako nikdy předtím. Cítila jsem, jak mi vyhrnuje šaty. Bože můj ta ostuda. Nejraději bych si shrnula šaty zase zpátky, narovnala se a utekla odsud hodně daleko. Ale to by mi přineslo jen přísnější trest a možná by pak potrestali i mého manžela. Budu to muset zvládnout.
„Adriane,“ špitla jsem.
„Nechci žádné zvláštní zacházení protože jsem tvoje žena. Chci dostat přesně takový trest jako ta nebohá dívka přede mnou,“ koneckonců jsme obě učinily stejný prohřešek.
„Neboj se, dostaneš stejný trest jako ona. Bude to spravedlivé,“ řekl můj manžel a šel si pro rákosku. Slyšela jsem, jak jí zvedl ze stolu a pak jsem slyšela vrzání dřevěných prken, jak se postavil za mě.
Dlaněmi jsem se opírala o zem a měla jsem strach jako nikdy předtím. Ted' mi můj vlastní manžel nařeže a před všemi těmi lidmi. Zavřela jsem oči.
„Pětadvacet,“ ozval se hlas přísedícího a mně se sevřelo srdce.
Uslyšela jsem, jak rákoska prolétla vzduchem a hned na to jsem ucítila štiplavou bolest. Bylo to jako by mi rákoska rozřízla kůži.
„Au!“ vzlykla jsem. Ale hned na to přišla další stejně štiplavá rána.
„Auu!“ zkousla jsem si ret. Nečekala jsem, že to bude až tak hodně bolet.
„Oh! Auu,“ třetí rána byla stejně hrozná jako ty dvě předešlé. Je to tak kruté a nebo já jsem tak ubohá? Pomyslela jsem si.
Čtvrtá rána byla úplně stejná jako ty předtím. Zanechala po sobě malinově rudý otisk a pálila jako pekelný oheň.
„Au! Já to nezvládnu,“ špitla jsem.
„Musíš“, syknul na mě Adrián, ale jeho hlas zněl spíše podpůrně než rozzlobeně.
Přišla na řadu pátá rána a já měla pocit, jako bych si sedla do rozžhavených uhlíků.
Stiskla jsem pevně zuby. Už nebudu křičet. Nebudu dělat radost obecenstvu. Prostě ten výprask vydržím a pak odejdu a už ani nepípnu. Celá jsem se třásla.
Přišla na řadu šestá rána a ta už nebyla tak hrozná jako ty předešlé. Ani sedmá rána nebyla tolik štiplavá. Můj manžel už mě nevyplácel tak silně.
„Adriane?“ špitla jsem.
„Neboj, i té ubožačce před tebou jsem ulevil,“ špitnul na mě můj manžel a když jsem pootočila hlavu, viděla jsem na okamžik jeho úsměv.
I osmou a devátou ránu jsem tedy zvládla bez výkřiku. To zvládnu, pomyslela jsem si.
Kůže mě sice pálila, ale ted' už se to dalo snést. Dalších šest ran jsem zvládla poměrně dobře.
Už jen deset, pomyslela jsem si a trochu se mi ulevilo. Už jen devět a výprask bude u konce.
Rákoska opět prolétla vzduchem a zanechala štiplavý obtisk. Už jen osm. Pálí to, ale to zvládnu.
Zatím se přísedící zvedl ze své židle.
„Isabelo,“ špitnul na mě Adrian.
„Budu ji muset o tebe zlomit,“ zašeptal s bolestným tónem hlasu.
„Cože?“ vypískla jsem vyděšeně a však potichu.
„Má podezření, že tě nevyplácím pořádně. Když ji o tebe nezlomím nechá mě celý trest opakovat znova.“
Ztuhla ve mně všechna krev.
„Dám ti ještě jednu ránu a při té další jí přelomím, neboj se, zvládneš to,“ špitnul.
Zavřela jsem oči a pevně stiskla zuby i rty. Pořádně jsem se nadechla a vydechla. Jedna rána a za ní hned druhá.
„Auuuuuu!“ uslyšela jsem chroupavý zvuk a ucítila ohromnou bolest. Do očí mi vhrkly slzy.
„To bolí,“ špitla jsem.
„Vida, potřebuji novou rákosku,“ řekl hlasitě Adrian.
„Vidím, že svou ženu nešetříš,“ usmál se přísedící, podal mému manželovi novou rákosku a zase se opět spokojeně posadil ke stolu.
„To určitě ne, pane!“ odpověděl mu Adrian a opět se postavil za mě.
„Už jen šest,“ špitnul.
Dostala jsem dalších šest ran, které byly docela mírné, ale na tak bolavé kůži už byly velmi bolestivé.
Slzy mi tekly proudem a já se cítila hrozně zostuzena.
„Konec!“ zavolal hlasitě Adrian po tom co poslední rána zanechala rudý obtisk na mé kůži.
„Můžeš se postavit Isabelo,“ řekl mi mile.
Utřela jsem si slzy hřbetem ruky, aby je nikdo neviděl. Nestojím o výsměch.
Pak jsem se opatrně postavila. Šaty mi spadly a přejely přes bolavou pokožku. Přetřela jsem si bolavé místo dlaní.
Podívala jsem se uslzenýma očima na svého manžela.
„Uvidíme se doma,“ špitla jsem.
   Pomalu jsem scházela z dřevěných schodů dolů na ulici.
Za pár chvil se mi podařilo najít nebožačku, která byla trestána přede mnou.
„Tady máš,“ vtiskla jsem ji do ruky mou měsíčkovou mast.
„Pomůže ti to od bolesti a rány se ti rychle zahojí,“ řekla jsem jí.
„Děkuji,“ odpověděla mi. Pak mě chytila za ruku.
„Tvůj manžel je velmi hodný člověk. Nevyplácel mě dnes poprvé a na rozdíl od ostatních mi vždy uleví. Všem uleví. Nikomu neuděluje výprask tvrdě. Prosím nenech ho odejít. Neopouštějte město. Potřebujeme vás tu oba dva.“