Potíže v kuchyni - Díl 1. Koláče

Zdravím!
Dnes to bude povídka se spankingem i příběhem.
Období: 18. století
Role: F/f

--------------------------------------------------------------------------------------

   „Tak rychle, rychle, žádné zdržování! Musíme upéct sto padesát křehoučkých koláčů, tak se dejte do práce!“ ozvalo se hned před polednem.
„A at' je jich přesně sto padesát! Odpočítám si je. Tak drahou moukou plýtvat nebudeme!“ nařídila vrchní kuchařka, která měla na starosti celý chod kuchyně a všechny, kdo v kuchyni pracovali.
Přijede vzácná návštěva a všechno musí být dokonalé. Každý, kdo sloužil v kuchyni věděl, co má dělat a chopil se práce. Nosily se pytle mouky, rozpálila se kamna a do odpoledne bylo napečeno. Přesně sto padesát koláčů.
„Sto čtyřicet osm, sto čtyřicet devět, sto padesát. Výborně!“ vrchní kuchařka byla spokojena s prací veškerého služebnictva.
Celá kuchyně voněla jako čerstvé koláče, které pěkně na stolech čekaly na zítřejší příjezd vzácné návštěvy.
Sloužící přichystali večeři pro pány a pak se uložili ke spánku, aby byli připraveni na zítřejší velký den.

   Sotva se objevily první sluneční paprsky, všechno služebnictvo muselo být opět v kuchyni připraveno k práci.
   Nikdo ani nepípnul, jen zvuk rázných kroků přerušoval ticho, které v kuchyni panovalo. Vrchní kuchařka dnes nebyla v dobré náladě.
„Sto čtyřicet sedm! Sto čtyřicet sedm!“ rozkřičela se před služebnictvem nastoupeným ve třech řadách.
„Sto čtyřicet sedm! Ale včera jich bylo sto padesát!“
Nikdo se strachem ani nepohnul a nikdo také netušil, co se bude dít dále, protože vrchní kuchařka byla známá svou přísností a zalíbením v různých trestech, které směla sloužícím v kuchyni udělovat.
„Bud'to se do snídaně někdo z vás přizná a nebo vás potrestám všechny. A ted' do práce!“ rozkázala a šla si dát něco teplého k jídlu.
Všichni sloužící se dali okamžitě do práce.
I Lída se dala do práce a nesla celou sklenici marmelády, aby mohla připravit snídani pro služebnictvo ze stájí.
Položila sklenici na stůl a tu si všimla malého Mikuláše, který se krčil pod stolem a z očí mu tekly slzy. Sklonila se k němu. Mikuláš byl pomocník v kuchyni, kterému nebylo víc než pět.
„Mikuláši? Proč pláčeš?“ zeptala se Lída.
„Byl, byl jsem to já,“ špitnul Mikuláš a utřel si nos rukávem.
„Co jsi udělal?“ ptala se Lída dál klidným hlasem.
„Já jsem ukradl ty tři koláče a všechny jsem je snědl,“ špitnul Mikuláš a přikrčil se ještě více k zemi.
„Oh pro pána... A proč jsi to udělal?“ zeptala překvapená Lída.
„Protože jsem měl hlad a ony byly tak voňavé a byly tak dobré,“ zasnil se Mikuláš.
Ale vzápětí se hned zase rozplakal.
„Jenže ted' mi za to vrchní kuchařka strašně nařeže,“ fňuknul Mikuláš a dál pokračoval ve vzlykavém pláči.
„Nikdo ti nenařeže. Neboj se. A vylez z pod toho stolu,“ Lída podala Mikulášovi ruku a vytáhla ho ven zpoza stolu.
„Přestaň plakat,“ řekla Lída klidně.
„Utři si oči a ted' mě dobře poslouchej.“
Mikuláš si utřel nos rukávem a uslzenýma očima se díval na Lídu.
„Nikomu neřekneš, co jsi provedl. Víme o tom jen ty a já, ano? A tak to taky zůstane.“ řekla Lída důrazně, ale vlídně.
„Dobře,“ špitnul Mikuláš.
„Výborně,“ usmála se Lída.
„Prostě o tom mlč a nikdo ti nenařeže. Slibuju!“ řekla Lída, objala Mikuláše a jemně ho políbila na čelo.
„A ted' se utíkej dát do pořádku.“

   Snídaně byla připravená a roznesená jako každé ráno.
Všechno služebnictvo z kuchyně stálo připravené na příchod vrchní kuchařky. 
Konečně se otevřely dveře a vrchní kuchařka vstoupila dovnitř rázným krokem a hned za ní šel Viktor. Viktor tady na všechno dohlíží. Na práci, na služebnictvo, na nákupy i na příděl šatů a jídla pro sloužící. Je tu od toho, aby všechno fungovalo tak jak má a nikdo se nestranil práce ani nebylo nikomu ukřivděno.
Sloužící netrpělivě čekali, pro co se vrchní kuchařka rozhodla. 
„Dala jsem vám trochu času na víc. Na rozmyšlenou,“ řekla tichým přísným hlasem.
„Tak kdo? Kdo ukradl křehoučké koláče, které měly být pro dnešní vzácnou návštěvu a snědl je sám?!“ zvýšila hlas.
„Jestli se nikdo nepřizná, potrestám vás všechny,“ řekla chladně a začala chodit dokola kolem kuchyně a zpovzdáli si prohlížela služebnictvo.
„Já,“ ozvalo se po chvíli zezadu kuchyně.
„Já jsem to byla,“ špitla potichoučku Lída a sklopila hlavu.
„Lída. Tak pojd' sem!'“ zavelela vrchní kuchařka.
Lída pomalu a neochotně vystoupila ze zadní řady a pomalými kroky došla až do středu kuchyně.
„Pojd' blíž!“ nařídila vrchní kuchařka s přísným výrazem ve tváři.
Lída neochotně přistoupila až vrchní kuchařce a odvážila se zvednout zrak. 
„Potrestám tě, aby sis pamatovala, že krást se nemá,“ sykla na ní rozzlobeně vrchní kuchařka.
„Ano paní,“ špitla potichu Lída a cítila jak jí strachem začalo rychle tlouct srdce a celá se začala třást. 
„Vezmi tuhle židli a postav jí doprostřed kuchyně,“ nařídila vrchní kuchařka.
Lída poslechla. Vzala židli a postavila jí doprostřed místnosti.
   Vrchní kuchařka se postavila vedle ní.
„Výborně. A ted' se pěkně ohni a polož ruce na sedadlo,“ zašeptala přísně.
Lída vyzkoušela poslední prosebný pohled, ale věděla, že jí to není nic platné. Položila tedy ruce na sedadlo židle a ohla se, jak jí bylo poručeno.
Lída se podívala před sebe a uviděla malého Mikuláše, který vše s hrůzou sledoval.
Rychle mezi služebnictvem pohledem vyhledala svého starého přítele kuchaře a prosebným pohledem mu naznačila, aby Mikuláše odvedl pryč.
V tu chvíli se Lídě ulevilo. Nebude se muset na tohle všechno koukat a ty to vydržíš. Řekla si sama pro sebe.
Vrchní kuchařka zatím odstoupila dozadu do kuchyně.
„Vařečku!“ nařídila.
Viktor vytáhnul ze stojanu dřevěnou vařečku a podal jí vrchní kuchařce.
„Tuhle ne. Tu větší,“ rozhodla vrchní kuchařka a vrátila vařečku zpět Viktorovi.
Ten jí vrátil zpět do stojanu a vytáhl větší vařečku. Byla delší, s velkou plochou a těžká.
Neochotně jí podal vrchní kuchařce.
„To je ono,“ usmála se vrchní kuchařka a postavila se kousek za Lídu.
„Tohle bude pro výstrahu všem, kteří se v kuchyni rozhodnou krást,“ pronesla hlasitě a pak Lídu vší silou švihla velkou vařečkou.
„Au!“ zasténala Lída.
„No, takhle to ale nepůjde,“ vzdychla vrchní kuchařka a začala Lídě vyhrnoval zástěru a sukni.
„Dostaneš pěkně na holou. Aby sis to zapamatovala.“
Lída chtěla něco namítnou, ale jen polkla strachy a zůstala nehnutě ve své pozici.
Pro jistotu zavřela oči.
„Viktore, mohl by jsi tu vařečku namočit ve džberu s vodou?“ řekla chladně vrchní kuchařka a podala Viktorovi trestací vařečku. Viktor nenápadně protočil oči, namočil vařečku v ledové vodě a podal jí zpátky vrchní kuchařce.
„Ted' to bude zasloužený trest,“ usmála se vrchní kuchařka a dala Lídě pořádnou ránou trestací vařečkou.
„Auuu!“ Lída měla pocit, že tahle rána byla stokrát horší než ta první.
A vzápětí dostala další stejně tvrdou ránu a další a další a další.
„Au! Auu! To bolí!“ naříkala Lída, ale nebylo jí to nic platné.
„To si piš, že to bolí! A bolet to bude! Dostaneš pořádný výprask!“ řekla přísně vrchní kuchařka a dále Lídu přísně vyplácela.
Po prvních dvaceti ranách měla Lída kůži růžovo červenou jako čerstvé maliny.
„Au! Prosím! Já jsem nic neudělala!“ uklouzlo Lídě při přísném vyplácení.
„Nic? A ty snězené koláče pro vzácnou návštěvu jsou nic?!“ rozzlobila se vrchní kuchařka a začala Lídu vyplácet ještě tvrději.
V tu chvíli Lídě do očí vrkly slzy a Lída se usedavě rozplakala.
„Prosím, já už to nikdy neudělám,“ naříkala s pláčem.
„To tedy neuděláš! Dostaneš takový výprask, že už se nikdy neodvážíš!“ křičela vrchní kuchařka a dál Lídu tvrdě vyplácela bez přestání.
Pokožka Lídy začaly měnit barvu mírně na fialovo. A Lída už jen plakala.
„No tak to už by stačilo!“ ozval se Viktorův hlas. Viktor rychlostí blesku chytil vrchní kuchařku za zápěstí ve chvíli, kdy se snažila Lídě dát další štiplavou ránu. 
Podíval se jí přímo do očí.
„Máš rozum?“ syknul skrz zuby.
„Pust mě!“ odsekla vrchní kuchařka.
„Jsem vrchní kuchařka mám na starost celou kuchyni i její služebnictvo. Mám právo je potrestat jak uznám za vhodné!“ rozčílila se.
Vyškubla ruku s Viktorova sevření a napřáhla se k další ráně. Viktor ji však znova zastavil.
„TY, máš možná na starost celou kuchyni, ale JÁ mám na starost všechno služebnictvo!“ syknul. 
„Nezapomeň, že tě můžu nechat potrestat stejně jako ty ji,“ řekl tichým, ale výhružným hlasem.
Vrchní kuchařka se na Viktora podívala znechuceným a dotčeným pohledem. Odložila vařečku a beze slova odešla z kuchyně. Hned za ní začali odcházet i všichni ostatní. Lída se narovnala, rychle si shrnula zástěru a sukni zpátky ke kolenům a utíkala do svého pokoje. 

   Ve svém pokoji si Lída rychle utřela oči, pak si znova vyhrnula sukni a zástěru a podívala se, jak vypadá její pokožka.
„Auuu,“ sykla potichu a přejela si přes bolavá místa rukou. V tom se otevřely dveře. Lída zase rychle shrnula sukni i zástěru. 
Ve dveřích byl Mikuláš. Pomalu a opatrně přistoupil k Lídě blíž.
„Bolelo to moc?“ špitnul.
„Ale ne,“ zalhala Lída a usmála se, jak jen to bylo možné.
„Přinesl jsem ti kousek vánočky, co zbyla od snídaně,“ řekl Mikuláš a podával Lídě větší kus vánočky.
„O pro pána krále! Honem to běž vrátit než dostanu další výprask,“ vypískla Lída vyděšeně.
„Promiň,“ špitnul Mikuláš.
„Jsi moc hodný, ale mohli bychom být zase v pěkné bryndě víš?“ usmála se Lída, jemně pohladila Mikuláše po vlasech a ten utíkal vrátit do kuchyně ukradený kus vánočky.
V tu chvíli se ve dveřích objevil Viktor.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Lídy.
„Ano jsem.“ řekla tiše Lída a postavila se před Viktora.
„Děkuji,“ špitla s úsměvem. 
„Ta ženská nemá rozum! Jestli to takhle půjde dál, tak brzo někoho umlátí k smrti,“ rozčiloval se Viktor.
„Ale ne. Vůbec si s tím nedělej starosti.“ řekla mile Lída.
„Dělám a budu. Budu to muset dát do pořádku. A ty mi ještě řekni, proč ses vlastně přiznala, když jsi nic neukradla.“ 
Lída pootevřela pusu úžasem.
„No..já..“ špitla.
„Mně nic nenalžeš. Dobře tě znám a dobře jsem tě slyšel u výprasku. Tak kdo byl ten pravý zloděj?. Chci vědět pravdu. A nezkoušej lhát.“ řekl Viktor.
„Mikuláš,“ špitla Lída a sklopila oči. Věděla, že Viktorovi se lhát nedá.
„Mikuláš,“ zopakoval Viktor s úsměvem.
„Prosím, slib mi, že se mu nic nestane,“ úzkostlivě poprosila Lída.
„Nic se mu nestane, neboj se. Jen jsem chtěl vědět za koho jsi vzala výprask,“ řekl Viktor, usmál se a zase odešel.