Dívčí internátní škola - Díl 1. Šikana

 Zdravím!
V novém roce první povídka.
Původně jsem myslela, že to bude jen velmi krátká povídka a výprask nastane prakticky okamžitě. Ale nějak se to prodloužilo. Další díl bude brzy.
Období: 20. století
Role: M/f

-----------------

   „Co je to tady za bordel?“ ozval se hlas paní vychovatelky Amálie.
Anna a Líza se už zase praly. Líza Anně vrazila pořádnou facku, pak se obě chytily navzájem za vlasy a začaly se přetahovat, dokud je nezastavila Amálie.
„Anno?! Lízo?! Copak takhle se chovají děvčata?“
Amálie chytla Annu za bradu a podívala se ji na tvář. Anna měla trochu zčervenalou tvář od toho jak jí Líza jednu vlepila.
„Šikanu tady nesnesu!“ pronesla chladně Amálie.
Děvčata ani nepípla. V tom se na chodbě objevil Steven.
Steven byl vysoký černovlasý muž s modrýma očima a přísným výrazem ve tváři. Byl to také vychovatel a měl dnes službu.
„Co se tady děje?“ zeptal se Amálie.
„Šikana. Opět Líza s Annou,“ odpověděla Amálie rozzlobeně.
Znova otočila Anně tvář a ukázala rudý obtisk svému kolegovi.
„Viděla bych to na pětadvacet,“ pronesla chladně.
Líza těžce polkla a otočila se na pana vychovatele.
Moc dobře věděla, že Steven je nejméně desetkrát přísnější než Amálie, ale na rozdíl od ní jen velmi zřídka uděloval fyzické tresty.
„Viděl bych to stejně,“ přikývnul Steven.
Líza ze Stevena nespustila zrak a doufala, že si jí s sebou odvede on. Byl sice přísnější a jeho výprasky byly krutější, ale byl spravedlivý. Když řekl pětadvacet, bylo to pětadvacet a nevymýšlel si už žádné nesmysly ani doplňkové tresty jako Amálie.
„Já nechci, aby Líza dostala výprask,“ špitla Anna.
Amálie se Stevenem se oba zasmáli.
„Dneska pětadvacet, ale příště už by to bylo padesát,“ řekl Steven.
„Ona už to Líza určitě nikdy neudělá,“ dušovala se Anna.
„Pojd', půjdeš semnou,“ řekl Steven a kývnul na Lízu.
Líza poslušně šla za panem vychovatelem.

   Došli ke dveřím jeho kabinetu. Steven zasunul klíč do klíčové dírky a odemkl velké těžké dřevěné dveře.
„Běž dovnitř,“ řekl.
Líza poslušně vešla do místnosti a sledovala pana vychovatele, který za sebou zavřel dveře, ale už je nezamykal.
Líza věděla, že Steven má na rozdíl od Amálie jen jednu rákosku, moc ji nepoužívá, ale když už jí použije, tak to stojí za to.
„Posad' se,“ vybídl Steven neposlušnou školačku.
Líza si sednout nechtěla, chtěla dostat výprask a odejít. Nakonec ale uposlechla a posadila se.
„Lízo?“ oslovil ji Steven.
Viděl, že je opravdu dost nervózní. Třela si rukou pravé zápěstí.
„Nemohla bych už prosím dostat nařezáno, at' už to mám za sebou?“ zeptala se tiše.
Steven si všiml malé kulaté jizvy na Lízině zápěstí. Líze se při tom žmoulání ruky trochu vyhrnul rukáv. Všiml si i malého kulatého rudého obtisku, který vypadal celkem čerstvě.
„Lízo, víš, že šikanu nesnesu,“ řekl klidným, ale přísným hlasem.
Líza měla stále sklopenou hlavu a nervózně si dál škrábala zápěstí.
„Co kdybychom to ale dnes zkusili ještě bez výprasku?“ navrhnul.
Líza zvedla zrak a překvapeně se na pana vychovatele podívala.
„Já nedostanu nařezáno?“ řekla překvapeně a radostně.
„Ne. Ale pokud se to bude někdy opakovat, tak už to nebude pětadvacet, ale padesát. Pamatuj si to,“ odpověděl Steven.
Líza se usmála širokým úsměvem a odešla do svého internátního pokoje.
Steven si založil ruce na hrudníku a pousmál se. Bude si ted' dávat moc dobrý pozor na to, co se tady vlastně děje.

   Další dny se nedělo nic zvláštního. Internátní škola si žila svým běžným životem.
Steven šel zrovna do svého kabinetu když v chodbě u dívčích toalet zaslechl škodolibý smích.
Zvědavost mu nedala a tak se šel podívat, co se děje.
Uviděl Annu s Lízou. Anna Líze sebrala jakousi knížku, hodila jí do umyvadla a pustila na ni vodu. Přišlo jí to asi ohromně vtipné, protože se tomu dosti nahlas smála.
„Dej to sem!“ prskla na ni Líza, knížku z umyvadla vytáhla a rozběhla se směrem ke svému pokoji.
Steven tomu zpovzdálí jen přihlížel a dlouze o tom přemýšlel. Přemýšlel o tom pak i svém kabinetu.
Vyplňoval nějaké papíry, nad jedním se pousmál a schoval ho do šuplíku.
Vstal, srovnal papíry na stole, vyšel ven z kabinetu, zamkl za sebou dveře a vydal se do kuchyně pro svačinu.
Po cestě zaslechl nějaký hluk z dívčích pokojů. Odpolední kontrolu měla na starost Amálie a nehlásila, že by se událo něco nezvyklého.
Hluk přicházel z pokoje Lízy. V pokoji Lízy stála Anna a rozhazovala Líziny věci do všech stran.
„To jsou moje věci, nech je na pokoji!“ křičela Líza a snažila se Anně vytrhnout z ruky svoje vlastní spodní prádlo, která Anna vytáhla ze šuplíku a rozhazovala po pokoji.
„Ale no tak Lízo, bude z tebe stará panna jestli budeš nosit tohle,“ řekla Anna, zamávala kalhotkami nad hlavou a pak je zahodila kamsi do prostoru.
Pak se začala smát a odcházela do svého pokoje.
Steven se schoval za roh, aby nebyl viděn. No počkej, řekl si sám pro sebe.
Došel si do kuchyně pro svačinu a asi za hodinu se sám rozhodl jít situaci zkontrolovat.

   Jako by tušil, že se opět něco bude dít a také, že dělo. Tentokrát opět na dívčích toaletách.
Anna ukradla Líze jablko, které bylo k odpolední svačině a hodila ho do záchodové mísy.
„No počkej!“ zakřičela Líza a vrhla se na Annu.
Anna Lízu chňapla za ruku, vyhrnula jí rukáv, vytáhla si z pusy cigaretu a rychle ji přimáčkla Líze na zápěstí.
„Auuu!“ vykřikla Líza, která už měla na zápěstí nejméně osm kulatých jizviček, vytrhla ruku z Annina sevření a vlepila jí pořádnou facku.
„Au! Proč mě zase biješ?“ vykřikla Anna dostatečně nahlas, nedopalek hodila na zem a šlápla na něj, aby si ho nikdo nevšiml.
„Lízo! Co mi to zase děláš!“ vyváděla dál.
Ve Stevnovi už vřela krev, ale všechen ten hluk a jekot přivolal i Amálii.
K toaletám přišli oba současně. Steven, ale viděl všechno.
„Zase vy dvě? To už není možné!“ zakřičela Amálie.
„Já to vyřídím.“ řekl klidně Steven.
„Jak jsem řekl minule. Tentokrát to už bude padesát!“ prsknul.
„Třeba to už konečně pomůže,“ řekla Amálie a pak odešla. Nechala vše na Stevenovi, jak si přál.
Anna na očko fňukala a třela si tvář, zatím co Líza byla strachem celá bílá.
„Takhle už to dál nejde,“ fňukla Anna.
„To si piš, že to takhle už dál nejde!“ řekl rozzlobeně Steven, chňapnul Annu za paži a rozzlobeně jí vedl k sobě do kabinetu.

   „Ale, ale..“ vykoktala ze sebe překvapeně Anna.
„Líza mě šikanuje,“ dodala.
„Já ti dám Líza mě šikanuje. Já jsem to viděl. Ted', odpoledne i ráno. Ty dostaneš takový nářez holka, že už si v životě nesedneš!“ vztekal se Steven.
Anna nebyla schopna vydat ze sebe hlásku. Najednou se jí udělalo strašně špatně.
Steven Annu šoupnul do svého kabinetu a tentokrát zamkl dveře.
„Sedni si,“ řekl Steven a posunul k Anně židli.
Ta poslechla a posadila se. Srce jí tlouklo jako o závod a strachy nemohla ani polknout.
Steven se opřel o opěradla židle a naklonil se k Anně.
„Ty šikanuješ svojí spolužačku, vysmíváš se jí, pálíš ji cigaretou, kterou mimochodem potají kouříš na záchodech a ještě si chtěla, aby ona dostala výprask?“ zeptal se chladně.
Anna ani nemrkla.
Steven odstoupil od židle na které Anna seděla.
„Tak mi na to odpověz!“ zakřičel a vší silou udeřil dlaní do stolu.
„Ano, pane,“ pípla vyděšená Anna.
„A nestačilo ti pětadvacet. Ty jsi chtěla, aby rovnou dostala padesát!“ rozčiloval se dál Steven.
Anně se v očích začaly lesknout slzy.
„Já už to nikdy neudělám,“ pípla.
„To si piš, že už to nikdy neuděláš! O to už se postarám! Máš ještě nějaké cigarety?“ zeptal se Steven.
Anna si sáhla do ponožky a vyndala pět dalších cigaret. Roztřesenou rukou je podávala panu vychovateli.
Steven si je vzal, zmáčknul v dlani a hodil na stůl.
„Kouření dneškem skončilo!“ prsknul.
Anna neodpověděla a začínala fňukat.
Steven si došel pro rákosku.
„Postav se!“ nařídil Anně.
Té už začaly po tváři téct slzy.
„Polož dlaně na stůl,“ nařídil Steven.
„Ale pane vychovateli,“ špitla vyděšená Anna.
„Žádné ale! Polož ruce na stůl jsem řekl!“ zakřičel Steven a švihnul rákoskou o stůl tak silně, až se rákoska zlomila.
Anna se žalostně rozplakala.
Steven se otočil čelem ke zdi a promnul si rukou oči.
„Běž k sobě do pokoje a za hodinu si přijd' pro výprask. Stejně si musím sehnat novou rákosku,“ řekl už klidným hlasem.
Věděl, že v tom stavu nemůže udělovat žádný trest. Vždyt' by Annu přizabil. Musel se nejprve uklidnit.
Anna rychle vyběhla ke dveřím, odemkla a s pláčem utíkala do svého pokoje.
Steven šel k oknu, otevřel ho a nadechl se čerstvého chladného vzduchu. Docela mu to pomohlo.
„Ach ta děvčata,“ řekl si sám pro sebe a zakroutil hlavou.
Šel za Amálií.

   „Došel ti oběžník?“ zeptal se s úsměvem.
„Vždyt' jsem ti ho už poslala. Neopovažuj se to podepsat. Neopovažuj!“ prskla Amálie a pohrozila Stevenovi prstem. Steven se zasmál.
„Přišel jsem si půjčit rákosku,“ oznámil.
„Copak? Tvoje už je zničená?“ řekla Amálie škodolibě a přešla k velké skříni. Otevřela dveře.
„Vyber si,“ řekla a pokynula Stevenovi rukou.
Ve skříni byla spousta klasických rákosek. Delší, kratší, užší i hrubší. Taky nějaká dřevěná pádla seřazena podle velikosti. Pár dřevěných vařeček a jeden starý pásek bez přezky.
Steven se podíval na Amálie a nadzvednul obočí. Nic neřekl a vybral si klasickou rákosku.
Amálie skříň opět zavřela a Steven si odnesl novou rákosku k sobě do kabinetu.
Položil rákosku na stůl a čekal.
Hodina uběhla jako voda. Ozvalo se tiché t'ukání na dveře.
Steven otevřel.
„Pět minut pozdě,“ řekl Steven.
„Omlouvám se, pane vychovateli,“ špitla Anna.
Už neplakala, ale bylo vidět, že k tomu nemá až tak moc daleko.
„Tak pojd' dál,“ řekl Steven, zavřel dveře, ale nezamykal.

   Anna vešla do kabinetu a zůstala stát před Stevenovým stolem se sklopenou hlavou a rukama za zády.
Steven si vzal ze stolu rákosku.
„Pane vychovateli,“ pípla Anna.
„Ano?“ zeptal se Steven, zatím co si připravoval rákoskou.
„Já, já tak velký výprask nevydržím,“ špitla Anna a sklonila hlavu ještě více, než jí měla předtím.
Steven Annu obešel, dal jí prst pod bradu a nadzvedl jí hlavu.
„A Líza tak velký výprask vydržet měla?“ zeptal se přísně.
„No, já. To co jsem chtěla udělat ode mě vůbec nebylo hezké,“ vykoktala ze sebe Anna.
„A ty další věci, které jsi ji provedla snad hezké byly?“ pokračoval s otázkami Steven.
„Nebyly. Já se Líze omluvím,“ vyhrkla ze sebe Anna a marně doufala, že se výprasku nakonec přece jen vyhne.
„Ty si myslíš, že za tu zjizvenou ruku se stačí omluvit?!“ prsknul Steven.
„Dostaneš pořádný nářez, abys věděla. Ruce na stůl!“ nařídil.
„Ale,“ pípla Anna, ale přece jen ruce na stůl položila, vymlouvala už se dlouho a nechtěla Stevena rozzlobit.
„Pořádně se opři celým trupem a nohy posuň dozadu,“ ustavil Steven Annu, aby byla pěkně ohnutá. Pak jí vyhrnul sukni, která patřila ke školní uniformě.
Anna těžce polkla.
„Bude to na holou,“ dodal pak a opatrně Anně stáhnul kalhotky až ke kolenům.
Anně srdce tlouklo tak silně a rychle, že nevěděla co si má počít.
Zavřela oči a stiskla zuby.
„Aby to nebylo tak kruté, tak ti ten výprask rozdělím, dneska dostaneš pětadvacet a zítra si příjdeš pro dalších pětadvacet,“ řekl Steven, protože Annu sice chtěl přísně potrestat, ale nechtěl jí zadek zmasakrovat úplně.
„Dobře,“ špitla Anna, které se velmi ulevilo.
„Budeš si to pěkně počítat ano?“ řekl Steven klidným hlasem a postavil do pozice pro výprask.
Anna jemně zakývala hlavou.
Steven přiložil Anně rákosku na nastavený zadek a párkrát s ní jemně zat'ukal.
Pak se napřáhnul a dal Anně první ránu.
„Au!“ vykřikla Anna škubla celým tělem.
Na zadečku se objevil první červený proužek.
„Počítej,“ řekl klidným hlasem Steven.
„Jedna,“ špitla Anna.
Steven se napřáhnul a dal Anně druhou ránu.
„Au! Dvě,“ špitla Anna opět.
„Tři,“ kuňkla Anna a na nastaveném zadečku se jí objevil třetí červený proužek.
„To štípe,“ vzdychla.
„Já vím. Zasloužíš si to,“ řekl klidně Steven a udělil Anně další ránu.
„Au! Čtyři,“ vydechla Anna.
„Pět, šest, sedm, osm, au!“ počítala statečně dál.
Steven vyplácel přísně a vůbec Annu nešetřil.
Už měla na zadečku osm rudých proužků.
„Au! To bolí,“ postěžovala si Anna.
„Devět,“ dodala hned vzápětí.
Steven nechal Annu chvíli vydýchat, viděl, že je pro ni výprask docela namáhavý, ale potrestat ji chtěl.
„Deset, jedenáct, dvanáct. Pane bože! To štípe!“ zakřičela Anna.
„Je to zasloužený trest,“ řekl Steven.
„Třináct, čtrnáct, patnáct,“ Anna zhluboka vydechla. Ještě deset, řekla si sama pro sebe.
Zadek jí už hořel, ale co se dalo dělat. Bude muset výprask vydržet až do konce.
„Šestnáct, sedmnáct, osmnáct. Au! Jau! Devatenáct, dvacet!“ Anna se v pozici už začala docela vrtět.
„Dvacet jedna, dvacet dva, dvacet tři, dvacet čtyři, dvacet pět! Au!“ Anna si oddychla.
„Můžeš se narovnat,“ povolil Steven.
Anna se narovnala a položila si obě dlaně na rozpálenou kůži. Zadek jí vyloženě hořel.
„Zítra si přijdeš pro zbylých pětadvacet a ted' běž,“ řekl Steven.
Anna si rychle natáhla kalhotky a zmizela do svého pokoje.
Tam si lehla na postel, zabořila obličej do polštáře a začala plakat.