Zdravím čtenáře, i náhodně procházející osoby.
Tentokrát máme takovou řekněme nezvyklou povídku.
Spanking, prespanking a možná se někdo i rozpláče.
Období: 19.- 20. století
Role: Neřeknu :P
---------------------------
Bylo teplé podzimní dopoledne. Stál
jsem na zápraží a pozoroval jsem kupu mrňavých dětí
pobíhajících po šustícím listí jako bez rozumu.
Vytáhl
jsem sirky a zapálil jsem si cigaretu, kterou jsem držel mezi rty.
V tu chvíli kolem mě proběhl Tomy, vlepil jsem mu pohlavek i když
o mě vůbec nezavadil, vytáhl jsem si cigaretu z pusy a vyfoukl
jsem kouř.
„Kdyby tě tak viděla naše ředitelka,“
neodpustila si poznámku má kolegyně Elizabet.
„Tak co?“
pokrčil jsem rameny a dál jsem v klidu kouřil svou cigaretu,
postávající na zápraží.
Cigaretu jsem zahodil kamsi do trávy,
vyšel jsem do zahrady a zapískal jsem.
„Konec zábavy! Všichni
padejte dovnitř!“ zavolal jsem hlasitě.
Kupa rozdováděných
dětí se začala hrnout směrem k domu a já je počítal. Každý,
kdo kolem mě procházel dostatečně blízko schytal
pohlavek.
„Jenom hezky padej dovnitř a ty taky! A žádné
listí dovnitř nenoste!“ rozčiloval jsem se.
„Kdyby tě tak
viděla slečna ředitelka,“ povzdechla si stará paní z prádelny,
která přišla na zahradu pověsit prádlo.
Naše ředitelka byla poměrně mladá
slečna, zdědila spoustu peněz a tak se rozhodla převzít tento
ústav a zavést nová pravidla. Chtěla, aby se všichni pracovníci
a hlavně vychovatelé pravidelně vzdělávali, chovali se k dětem
s respektem a úctou a dodržovali řád tohoto ústavu.
Já jsem
se ale v ničem vzdělávat nechtěl. Chtěl jsem si jen dobře
vydělat a práce vychovatele v sirotčinci byla mnohem lépe
placená, než práce vozky. Musel jsem uznat, že slečna Blacková
platila své zaměstnance velmi dobře.
Zatím, co se malí usmrkanci
přesouvali ze zahrady zpět do domu, vykouřil jsem další
cigaretu. Opět jsem její zbytek kamsi zahodil a také jsem se vydal
směrem ke dveřím.
„Nečisti už si ty boty a taky padej
dovnitř!“ řekl jsem malé Anastázii a dostala ode mě pořádnou
ránu přes sukni za zdržování.
Zavřel jsem dveře na zahradu
a zajistil je nahoře háčkem, aby je děti samy nemohly
otevřít.
Mrňousi se nahrnuli do umývárny a tam si je převzala
Elizabet.
Já se vydal směrem k jídelně, protože jsem měl
dnes obědovou službu. Otevřel jsem velké dřevěné dveře a hned
jsem je za sebou zase zavřel.
„Co bude dnes k obědu?“ zeptal
jsem se našeho kuchaře, který už byl na svém místě.
Byl to
takový klidný chlapík ve středních letech.
„Brambory se
zelím a polévka z fazolí,“ odpověděl mi František.
Protočil
jsem oči. Nic, na co bych se nějak obzvlášt' těšil. Zašel jsem
dozadu do kuchyně a přinesl jsem asi třicet menších dřevěných
tácků a položil je na místo. Pak jsem z kuchyně začal nosit
skleničky a talíře. Naposledy jsem šel pro příbory. Stojánek s
příbory stál hned vedle stojanu s menšími vařečkami. Jednu
jsem vytáhl.
„Tohle kdybych si tak mohl půjčit
na ty malé zmetky, to by byla jiná disciplína,“ plácal jsem se
s vařečkou do dlaně.
„Tohle mi vrat' Eriku,“ řekl
František, vzal mi vařečku ruky a vrátil ji zpět do
stojanu.
„Tohle si vezmi a běž dochystat tu jídelnu, už je
čas obědu,“ dodal a vrazil mi do ruky stojan s příbory.
Měl
pravdu, už bylo poledne. A tak jsem raději šel jídelnu dochystat.
Čím později půjdou jíst děti, tím později pak půjdeme jíst
my.
K talířům jsem dal příbory, ze skříňky jsem vytáhl
ubrousky a vedle tácků jsem přistavil plnou kád' čaje.
Pak jsem šel otevřít velké dřevěné
dveře. Otevřel jsem je dokořán a zajistil nahoře háčkem, aby
zůstaly otevřené.
„Oběd!“ zavolal jsem pak hlasitě.
Za
chvíli se přihrnula kupa malých spratků. Všichni se spořádaně
postavili do řady, ale i tak ode mě několik z nich slízlo, pár
facek.
„Eriku! Děti tady nebijeme! Kolikrát už jsem ti to
říkala?“ zazněl zamnou hlas naší ředitelky slečny Blackové.
„Hodně krát,“
odpověděl jsem popravdě.
„Já už se polepším,“ dodal
jsem pak, protože jsem nechtěl přijít o dobrý plat. Za co bych
si pak kupoval cigarety?
Slečna Blacková prohodila pár slov s kuchařem
a pak zase odešla.
Všechny děti obědvaly a já jsem je
hlídal.
„Každý dojí. Nikdo nebude nechávat zbytky, jinak si
to s ním vyřídím!“ řekl jsem hlasitě, zatím co jsem obcházel
stoly a pozoroval děti.
Děti spořádaně obědvaly až na
Lucii a Dominika. Všiml jsem si, že Lucie chce dát Dominikovi svou
bramboru.
„Lucie? Tu bramboru sníš!“ nařídil jsem
ji.
„Když já už nemůžu a Dominik by si ještě dal,“
špitla Lucie.
„Ne, ty jsi ji dostala, ty jí sníš. A budeš tady
klidně sedět až do večeře jestli se ti do jídla už nechce,“
řekl jsem přísně.
Vzal jsem si židli od vedlejšího stolu a
sedl si vedle Lucie.
Ta se na mě podívala smutným pohledem a
pak rozkrojila svou bramboru.
„Jestli jí nesníš, tak ti
pěkně nařežu!“ vyhrožoval jsem jí dál.
V tom se ozval
zvuk tříštícího se skla. Tomy nedopatřením shodil svou
skleničku.
Vřel jsem vzteky.
„Ty zmetku jeden malý,“
vlepil jsem mu takovou facku, až Tomymu zůstal na tváři obtisk mé
dlaně.
„To už by snad stačilo Eriku!“ rozzlobil se na mě
František.
Přišel k Tomymu a prohlédl si jeho tvář.
„Já
mám na starost děti, ty kuchyni, tak se mi do toho neplet'!“
prsknul jsem.
František vzal Tomyho s sebou do kuchyně a dal mu
na tvář utěrku namočenou v chladné vodě.
Já jsem
zatím uklidil rozbité sklo.
Otočil jsem se zpět ke stolu u
kterého seděli Lucie a Dominik a viděl jsem jak Lucie dala svou
bramboru Dominikovi a ten jí snědl.
Rozzlobeně jsem došel zpět k
jejich stolu.
„Fajn! Jak chceš! Ale dostaneš takový nářez,
že si týden nesedneš!“ chňapnul jsem Lucii za ruku a táhl jsem
jí pryč z jídelny.
„Au to bolí!“ naříkala Lucie a
snažila se dostat ruku ven z mého sevření.
„Bud' zticha! Na to
jsi měla myslet dřív!“ okřiknul jsem jí a táhnul jsem jí dál
až do pokoje v horním patře.
V horním patře bylo docela šero,
protože tam byla jen poloviční trojúhelníková okna, která už
dlouho nikdo nečistil. Otevřel jsem dveře vlevo. Dveře zavrzaly a
otevřely se dokořán.
Strčil jsem Lucii dovnitř místnosti.
Sám jsem vešel za ní a dveře za sebou opět zavřel.
Lucie se na mě vyděšeně dívala.
Pomalu couvala směrem k oknu. Stará podlaha v horním patře
praskala pod jejími kroky a o to více pod mými, když jsem se
proti ní pomalu rozešel.
„Nemůžeš mi ubližovat,“ pípla
Lucie.
„Ale já ti přece nechci ubližovat. Chci ti dát jen
pořádný osvědčený výprask,“ řekl jsem škodolibě a odepnul
jsem si pásek.
„To nesmíš!“ vypískla Lucie.
„Ale
nepovídej,“ usmál jsem se, vytáhnul si jsem pásek z kalhot a
složil jsem ho.
Lucie zbledla a těžce polkla.
„Já už
budu hodná! Budu jíst všechny brambory!“ snažila se mě
umluvit.
„To víš, že budeš, po téhle medicínce,“
chňapnul jsem Lucii za ruku.
„Ne, ne, ne, ne! Já už to nikdy
neudělám přísahám!“ pištěla Lucie a po tvářích jí tekly
horké slzy.
„Nebij mě, prosím!“ prosila úpěnlivě.
„Aspoň si to budeš pořádně pamatovat,“ řekl jsem
ledabyle.
Byl jsem připraven dát Lucii první ránu. V tom se z
chodby ozval šramot.
Spustil jsem ruku s páskem a sledoval jsem
jak někdo vzal za kliku.
Staré dveře se za velkého skřípotu
otevřely a já uviděl naši slečnu ředitelku, která stála ve
dveřích.
„Eriku, co to tady provádíš?“ zeptala se tichým
chladným tónem.
„No, já,“ schoval jsem ruku s páskem za
záda.
„Pojd' ke mně Lucie,“ řekla pak ředitelka
mile Lucii.
Lucie se k slečně Blackové okamžitě rozběhla a objala
ji.
„Běž dolů za Elizabet, ona se o tebe postará,“ řekla
ji pak ředitelka.
Lucie vyšla z pokoje a zamířila ke
schodům.
Slečna Blacková zatím vešla zamnou do pokoje a
zavřela za sebou dveře.
„Eriku? Co si to tady dělal?“ zeptala
chladně.
Věděl jsem, že moc dobře ví, co jsem tady dělal a
hlavně, co jsem udělat chtěl.
„No, já..“ nevěděl jsem,
jak odpovědět.
„Copak to máš v ruce?“ zeptala se slečna
Blacková.
Věděl jsem, že jakékoliv výmluvy jsou zbytečné.
Ruku s páskem jsem přestal schovávat za zády a sklopil jsem
hlavu.
„Hmm Eriku, kolikrát jsem ti už říkala, že děti
tady nebijeme?“ zeptala se mě slečna Blacková tichým, klidným,
ale přísným tónem.
„Hodně krát,“ špitnul jsem a neodvážil
jsem se na ni ani podívat. Sledoval jsem špičky svých bot a
strašně jsem se styděl.
Slečna Blacková byla ve stejném věku
jako já, možná ještě mladší a byla mou zaměstnavatelkou a já
věděl, že se ted' na mě opravdu hodně zlobí.
„Dej mi to,“
řekla pak tiše a natáhla ruku, abych jí mohl podat svůj
pásek.
„Ale,“ špitnul jsem.
Odvážil jsem se trochu zvednout zrak,
podal jsem Nině pásek a opět jsem sklopil oči.
Slečna Blacková ho
natáhla v rukou a pásek udělal stejný zvuk, jako při
výprasku.
Ztěžka jsem polknul.
„Opři se rukama tady o
ten stůl,“ nařídila Nina a poklepala na stůl ukazováčkem.
Věděl jsem, že mi nezbývá nic jiného než poslechnout.
Došel jsem tedy ke stolu, byl to starý těžký stůl, který
voněl starým dřevem. Opřel jsem se o něj dlaněmi.
Slečna Blacková se postavila za mě, chytla mě na bocích za kalhoty a
pomalu je začala stahovat dolů. Příšerně jsem se
styděl.
Najednou se ozval cinkavý zvuk. Z kalhot mi vypadla
mosazná krabička na cigarety s mým monogramem.
Slečna ji zvedla.
„Eriku? Co jsem říkala o cigaretách?“ zeptala se
chladně.
Nevypadlo ze mě ani slovo. Věděl jsem moc dobře, že
mi už několikrát kouření v sirotčinci zakázala.
Slečna krabičku položila na stůl.
„Bude to pětadvacet za cigarety.
A kolik dostaneš za další porušování pravidel to ještě nevím,“
rozhodla.
Mlčel jsem a jen jsem se zhluboka nadechl.
Zavřel
jsem oči a stisknul zuby.
Přišla první rána. Byla svižná a
ostrá. Ani jsem nehlesnul, jen jsem těžce polknul. Ale to už
přišla další rána, stejně svižná, jako ta první.
Cítil
jsem obě hrany pásku jak se zařezávají do kůže a jak pálí.
Přišla třetí rána a musel jsem pořádně stisknout zuby,
abych nevykřiknul. Nečekal jsem, že to slečna Blacková s páskem
tak umí a už vůbec jsem nečekal, že by se do toho tak opřela.
Vždyt' je přece vždycky tak milá.
Přišlo dalších pár ran
a já jsem měl pocit, jako kdybych seděl v kopřivách.
Začaly
se mi potit dlaně a začal jsem lehce přešlapovat.
Ozvala se
další rána.
„To bolí,“ špitnul jsem.
„Já vím, že
to bolí. Tohle přesně jsi chtěl udělat Lucii,“ řekla slečna
přísně.
Ted' jsem se trochu styděl. Taková
křehká dívenka jako je Lucie, by takový výprask určitě
neustála. I já jsem s tím měl problém.
Padlo několik dalších
ran a já už skřípal na zubech.
Slečna Blacková mě přestala
vyplácet. Zhluboka jsem se nadechl. Kůže mě pálila a zápěstí
bolelo od toho, jak jsem se opíral o stůl.
„To bylo
pětadvacet. A ted' si rozmyslím, kolik ti dám ještě dál,“
řekla slečna Blacková a také se vydýchala.
„Už dost
prosím,“ špitnul jsem. Neodvážil jsem se ani otočit a stále
jsem zůstával v přikázané pozici.
„Eriku?“ řekla slečna rázně, chytla mě za obličej a otočila mi hlavu směrem k
sobě.
„Kolikrát už jsem ti říkala, že děti tady
nebijeme?!“ křikla na mě rozčileně.
„Hodně krát, slečno,“
špitnul jsem.
„A poslechl jsi mě někdy?“ ptala se dál.
„Ne,“
hlesnul jsem naprosto tiše.
„No tak vidíš!“ řekla slečna a
pokračovala v mém trestu.
Ozval se opět známý zvuk pásku.
„Au!“ vykřiknul jsem, protože další rána byla snad ještě
horší než ty předešlé.
„Au!“ sténal jsem dál, protože
výprask byl ted' ještě intenzivnější.
Pásek se mi zařezával
do kůže a já necítil nic jiného než ostrou pálivou
bolest.
„Au! Prosím, já už se polepším. Prosím,“ začal
jsem prosit.
Ztěžka jsem polknul, pak jsem opět stiskl zuby,
ozval se známý zvuk pásku a mně po obličeji stekla první slza.
Strašně jsem se styděl.
Za okamžik přišla druhá a pak
třetí. Bylo mi hrozně úzko a špatně, slzy mi tekly po tváři
jako kdybych byl malý prcek. A do toho přicházely další a další
ostré rány rány řemenem.
Hlasitě jsem vzlyknul, aniž bych
chtěl.
Slečně Blacková mě přestala trestat a obešla
stůl.
„Eriku?“ řekla mírně.
Opatrně jsem zvedl hlavu a
moje zaměstnavatelka viděla můj obličej celý smáčený slzami a
navíc jsem cítil jak visí kapička u nosu.
Ani jsem
nepípnul.
„To by pro dnešek stačilo,“ řekla slečna Blacková, ted' už
mírně.
Konečně jsem sundal dlaně z desky stolu a otřel jsem
si nos rukávem. Začal jsem si otírat i oči. Zvednul jsem si
kalhoty. Nikdy v životě jsem se necítil, tak zostuzen.
Slečna Blacková mi
podávala zpět můj pásek. Vzal jsem si ho a s nepříjemným
těžkým pocitem u srdce jsem si ho strkal zpátky do kalhot.
Slečna
Blacková neřekla už nic a odešla.
Já se pořádně oblékl,
ještě jednou jsem si otřel oči a šel jsem do svého pokoje.