Panství u rybníku - Díl 1. Tajný výlet

Zdravím!
Tentokrát máme v povídce něco nového.
Užijte si čtení :).
Období: 19. století
Role: M/f

----------------------

   „Dobré ráno paní,“ pozdravila služebná, která donesla snídani a rozestřela okna, aby do místnosti vpustila trochu světla.

„Dobré ráno Stello,“ odpověděla jí paní a příjemně se protáhla.
„Jak jste se dnes vyspala paní?“ zeptala se služebná a začala načechrávat peřiny.
„Docela dobře. Už se těším na nový den,“ řekla paní a vzala si svůj chléb s marmeládou.
„A jak ses vyspala ty?“ dodala pak.
„Celkem dobře paní,“ odpověděla Stella a trochu se usmála.
Stella byla tiché modrooké děvče s jemně vlnitými světlými vlasy, zatím co paní byla černovlasá odvážná duše toužící po dobrodružství a uznání.
Ač byla každá povahou úplně jiná, věkem si byly velmi blízko a navzájem se měly rády.
Bylo hezké slunečné dopoledne. Paní trávila čas čtením knih o vybraném chování a Stella ji přitom rozčesávala vlasy.
„To je taková nuda!“ povzdechla si paní. Zavřela knihu, položila ji na stolek a otočila se ke své služebné.
„Co kdybychom si vyšly ven?“ nahodila s úsměvem.
„Ale paní, víte přeci, že to nesmíme,“ řekla vyděšeně Stella.
„Ale no tak Stello. Pán je na vyjížd'ce a nikdo se to nedozví. Pojd'!“ přemlouvala paní sovu služebnou.
„Ale..“ pípla tichounce Stella.
„Půjčíš mi nějaké své šaty jako minule. Bude to zábava,“ paní chytla Stellu za ruku a táhla ji ven z pokoje.
„No tak pojd' už! Nebud' posera!“
Stella věděla, že klást odpor je marné. Paní je paní a co si paní zamane, to bude. Ona je přece jenom služebná a musí poslouchat.
Ustrojila tedy paní do svých šatů a vydaly se ven.

    „Pojd' Stello, půjdeme k rybníku za dětmi,“ rozhodla paní, chytla Stellu za ruku a za hlasitého hihňání se rozběhla směrem k rybníku, který byl nedaleko od panství.
Hned na to se začala smát i Stella.
U rybníku už bylo pár dětí, které hledaly žáby, cákaly se ve vodě a házely po sobě blátem.
Paní a Stella se k nim s radostí přidaly a zapojily se do hry.
Obě už měly šaty ze spod umáčené od kalné vody i vlasy měly mokré. V zápalu hry si ani nepovšimly, že z lesa vyjelo pár koní.
Zpozorněly až ve chvíli, kdy byl dusot koní již nepřeslechnutelný.
Pán se vracel z vyjížd'ky spolu s pár dalšími jeho docela vysoce postavenými přáteli a s pár sloužícími k tomu.
Zděsil se, když uviděl svou ženu špinavou od bláta, cákájící se na kraji rybníka.
„Magdaleno! Co to má být?! Děláš mi zase jenom ostudu!“ velice se rozzlobil.
„Sto padesát ran rákoskou! Obě dvě!“ zakřičel, dal pokyn sloužícím, otočil koně a rychle se vracel zpět domů.
Sloužící seskočili z koně a chytli paní i Stellu za paži. Paní se podívala na Stellu a Stella se podívala na paní. Obě sklopily hlavu a nechaly se pomalu a v naprosté tichosti odvést zpátky k panství.

   Sloužící dovedli paní a Stellu do malé místnosti, aby tam počkaly než se připraví vše potřebné k výprasku. Donesli jim také čisté šaty a umyvadlo s vodou, aby paní nemusela být potrestána ve špinavých šatech se zabláceným obličejem.
Obě děvčata se převlékla a umyla a skrze malé okýnko sledovala jak sloužící dvůr vynáší trestnou lavici.
„Já se bojím“ špitla Stella a neodtrhla zrak od malého okýnka.
„Neboj se, nejsi přeci posera,“ řekla paní, ale sama se také bála. Srdce jí bušilo jako o závod a mírně se jí třásly ruce.
Na dvoře se objevil Vincek a nesl plný koš rákosek. Vincek byl hodně mladý, přesto dost drzý sloužící. Výprasky uděloval přísně až krutě a činilo mu to jakési potěšení.
Stella se vyděšeně otočila na paní a byla bílá jako stěna. V očích se jí objevily slzy.
„Jestli nás bude trestat Vincek tak....“ vzlykla.
Paní položila Stelle ruku na rameno.
„Neboj se, to zvládneš,“ řekla.
„Obě to zvládneme,“ dodala a přitiskla se na Stellu. Sama však suše polkla, protože věděla, že dostat výprask od Vincka je ten nepřísnější trest jaký si dovedla představit.
Otevřely se dveře a sloužící přišel odvést děvčata.
Paní i Stella sklopily hlavu a pomalu a tiše se šouraly k trestné lavici.

   Na dvoře už se sešlo pár zvědavců mezi kterými bylo i několik pánových přátel.
To bude ostuda! Pomyslela si paní, ale už se nedalo nic dělat.
Obě děvčata došla až trestné lavici.
„Ohněte se obě dvě. Budu vás vyplácet zároveň, at' to jde rychleji,“ nařídil jim Vincek.
Paní i Stella se na sebe naposledy podívaly a pak se obě chtě nechtě musely ohnout.
Dlaněmi se opíraly o studenou zem a nohy měly o zem pevně opřené. Byly v ideální poloze.
Vincek jim oběma rychle a hrubě vyhrnul šaty a shrnul spodní prádlo.
„Vincku!“ sykla paní na Vincka.
„Co je?“ špitnul Vincek a naklonil se, aby lépe slyšel.
„Mohl bys Stellu trochu šetřit?“ zeptala se paní šeptem.
Vincek se zasmál.
„Nebudu šetřit nikoho!“ odpověděl.
„Vincku,“ sykla paní znova.
„Víš, že jakmile vstanu a odejdu odsud, můžu nechat potrestat já tebe?!“ špitla pak výhružně.
„Tak dobře, budu jí šetřit, ale vás ne!“ syknul Vincek.
„O to se tě nikdo neprosil,“ odpověděla kysele paní, ale trošku se jí ulevilo.
Vincek poodešel kousek dál, vybrat si rákosku.
Vybral si pevnou a však pružnou. Cvičně s ní švihnul ve vzduchu.
„Ta by šla,“ řekl si jen tak sám pro sebe.
Na dvoře zatím přibylo dost lidí a z vrchního balkónu se díval i pán.
Vincek se postavil za Stellu a dal jí pořádnou ránu.
„Au!“ vykřikla Stella bolestným hlasem a na její kůži se objevil tenký červený proužek.
Pak se postavil za Magdalenu a ta dostala ještě o něco málo větší ránu.
Magdalena však ani nepípla i když se i na její kůži objevil tenký červený proužek.
Vincek se opět postavil za Stellu. Červený proužek už zmizel a Stella dostala další ránu.
„Au!“ ozvalo se znova.
Další rána byla pro Magdalenu, ta stiskla zuby a po dopadu rákosky vydržela opět bez výkřiku.
Na řadě byla opět Stella. Ozval se zvuk rákosky a po něm následoval další žalostný výkřik.
Magdalena znova zvládla ránu bez výkřiku.
Vincek se opět přesunul ke Stelle. Stella byla bílá jako stěna.
Vincek se napřáhnul a rákoska znova štiplavě dopadla.
„Jau!“ Stella nadzvedla nohu a mírně se prohnula.
Vincek jasně viděl, že je pro ni výprask náročný a bolestivý.
U Magdaleny si tím nebyl moc jist a tak pro jistotu při další ráně ještě trochu přitlačil.
Magdalena stiskla zuby co to šlo a spolkla výkřik, který jí málem vyklouzl z úst.
„Však ty taky začneš kňučet,“ řekl škodolibě Vincek a přesunul se zpátky ke Stelle.
Stella dostala další ránu a svíjela se jako žížala na vyprahlé zemi.
Pak Vincek přešel zpět k Magdaléně a udělil jí ránu dostatečně silnou na to, aby přelomila rákosku.
„Au,“ sykla tiše Magdalena.
„No vida!“ ušklíbnul se Vincek. Zahodil přelomenou rákosku a šel si pro další.
Ted' už výkřiky přicházely od obou děvčat. Vincek je dál poctivě střídal a užíval si dvojitého sténání.
Po dalších deseti ranách už se nevrtěla jen Stella ale i Magdalena.
Obě už měly velkou zásobu proužků, které už nikam nemizely a pořádně bolavou kůži.

   Pán, který vše sledoval z pohodlí balónu se již uklidnil a začínalo mu být jeho ženy líto.
Zatím padlo patnáct ran a zadečky obou dívek už byly pěkně zmalované a on ve vzteku poručil ran sto padesát.
„Au!“
„Auu!“
„Au!“ naříkala děvčata a Vincek je dál poctivě vyplácel a Magdalenu, jak slíbil o trošku víc.
„Já už to nikdy neudělám!“ vyhrkla ze sebe Stella.
„Aspoň si budeš dobře pamatovat proč,“ řekl s úsměvem Vincek a švihnul Stelle další ránu.
Au!“ vykřikla žalostně Stella.
Pak dal další ránu Magdaléně.
„Au!“ vykřikla Magdaléna, kterou výprask také moc bolel a už to nebyla schopna dále skrývat.
Děvčata naříkala dál a Vincek dál vyplácel.
Padlo dalších dvacet ran a Stella už měla slzy na krajíčku a Magdalena k tomu neměla také až tak daleko.
„Ty, pojd' sem!“ zavolal pán na svého sluhu.
„Běž a dostaň Magdalénu od tamtud pryč. To už stačí,“ nařídil sluhovi, protože se mu jeho ženy už nadobro zželelo.
Sluha seběhl dolů na dvůr, přišel k Vinckovi a nenápadně mu pošeptal „To už stačí, mám paní odvést pryč.“
Vincek poodstoupil ke Stelle a začal vyplácet jen ji.
Sluha zatím uchopil Magdalenu za ramena a snažil se ji zvednou z ponižující pozice.
„Co se děje?“ zeptala se Magdalena.
„Váš trest skončil, pán si Vás přeje nahoře,“ odpověděl sluha.
„Tak to tedy ne!“ odpověděla Magdalena.
„Stejný prohřešek, stejný trest!“ řekla Magdalena a otočila se na Vincka.
„Pokračuj!“ nařídila mu.
Vincek se tedy postavil za Magdalenu, která se opět srovnala do trestné pozice a vyplatil ji přesně tolik ran, kolik zatím našvihal Stelle, aby byly obě opět na stejno a on si nemusel lámat hlavu s obtížným počítáním.
Sluha se vrátil zpět k pánovi.
„Proč je moje žena pořád bita?!“ obořil se pán na sluhu.
„Měl jsi přeci přivést ke mně,“ dodal.
„Pane, ale ona nechce. Říkala, stejný prohřešek, stejný trest,“ odpověděl sluha.
„Tak je odtamtud odved' obě, ale pospěš si pro pána krále!“ vztekal se pán.
Sluha tedy rychle seběhl na dvůr a zastavil výprask pro obě děvčata zrovna ve chvíli kdy padla padesátá rána.
Stelle už tekly slzy proudem a Magdalena jich už také pár uronila.
Magdalena se pomalu narovnala a otřela si slzy rukávem, aby je nikdo neviděl.
Pak přistoupila ke Stelle a pomohla narovnat se ji.
Otřela i Stelle slzy svým rukávem. Bylo to krajně nevhodné, ale nechtěla, aby Stella musela jít do domu s uslzeným obličejem.
„Pojd', ošetřím ti to,“ řekla Magdalena Stelle, položila jí ruku kolem ramen a vedla jí dovnitř do domu.

   V malé místnosti vedle prádelny si našly trochu soukromí.
Stella si lehla na širokou dřevěnou lavici na prádlo a Magdalena jí opatrně zhnula šaty.
Kůže Stelly byla sešvihaná až to nebyl hezký pohled. Magdalena si uvědomila, že ona na tom bude stejně, ba dokonce možná o něco hůře.
Namočila kousek čisté látky do vody s hojivými bylinkami a začala Stellu jemně ošetřovat.
„Je mi to moc líto Stello,“ špitla.
„Co je vám líto paní?“ zeptala se Stella.
„Já jsem měla hloupý nápad a ty jsi kvůli mně dostala výprask,“ povzdechla Magdalena.
„Dostaly jsme přece výprask obě,“ odpověděla Stella.
„Ano, obě. Za MŮJ hloupý nápad. Ten trest jsem si měla odbýt jenom já. Už se to nikdy nestane. Slibuju,“ řekla Magdalena a dál jemně ošetřovala Stellu.
Po chvíli, kdy byla Stella dostatečně ošetřena, se děvčata vyměnila a Stella ošetřila Magdalenu.
Pak Stella odešla k sobě do komůrky a Magdalena se vydala do komnaty za svým mužem.

   „Vypadáš jako po výprasku,“ nahodil škodolibě Magdalenin muž.
Jeho žena mu malou drzost oplatila kyselým úsměvem.
„Poslyš Frederiku, já vím, že já jsem tu ta, která může dát udělit trest komukoliv kromě tebe a ty jsi tu ten, který může dát udělit trest komukoliv včetně mně, ale po tom, co mě dnes většina služebnictva viděla na dvoře bitou jako žito, bych si měla získat zpátky trochu respektu. Přála bych si, aby mí sloužící byli podřazeni jen mně. Když už mi nějakého sloužícího dáš, bude to můj sluha, bude plnit mé rozkazy a jen já budu rozhodovat o jeho povinnostech a trestech,“ řekla svůj návrh Magdalena.
„Tohle zní rozumně. Je pravda, že si budeš muset získat svůj respekt zpátky,“ řekl Frederik a opět se škodolibě ušklíbnul.
„Dobře tedy. Budiž ti ten dnešní výprask odpuštěn,“ řekla Magdalena a obejmula svého muže.
„Dej mi jako sluhu Vincka,“ dodala pak.