Vysvědčení

   Zdravím!
Všimla jsem si, že to tu nějak zanedbávám, ale nebylo mi poslední rok vůbec dobře. Nicméně je tady nová povídka, tentokrát jsem ji psala na přání a mám povoleno přidat ji i sem veřejně.
Přeji hezké čtení.
Období: 20. století

-----------------------

    Vytáhnul jsem z kapsy drobné, už mi to jede, řekl jsem si a pak jsem počkal až
autobus, zastavil na zastávce. Nastoupil jsem a vybral jsem si místo vzadu u
okna. V autobuse nikdo jiný nebyl. Kdo by taky v tuhle dobu jezdil tak daleko?
Z batohu jsem si vytáhl vysvědčení a ještě jednou si ho prohlédl. Pětka z
matematiky. No, co se dá dělat, ale mnohem horší byla ta dvojka z chování.
Vytáhl jsem z batohu ještě jablko a začal jsem ho jíst. Řidič si toho nevšiml a
nebo mu to bylo jedno. Kousnul jsem si. Tohle bude průser, řekl jsem si v duchu,
zatím co jsem pořád koukal na dvojku z chování. Co, bude. Tohle už průser je!
Nedalo se to už nijak napravit. Z jablka mi ukápla šťáva na kalhoty. Mankote!
Ještě tak zaneřádit si vysvědčení, to by mi ještě chybělo! To už bych si v životě
nesedl. Schoval jsem vysvědčení zpátky do batohu, dojedl jsem jablko a zbytek
cesty jsem pozoroval krajinu za oknem. Vystoupil jsem, šlápl jsem rovnou do
bláta, ale nevadilo mi to. Ucítil jsem příjemný venkovský vzduch. Měl jsem to tu
rád, prázdniny u tety jsem také vždycky měl rád, ale s tímhle vysvědčením.. Teta
je přísná a za tohle vysvědčení mě přetrhne, ne přetrhne, ale pořádně seřeže! A
doma dostanu druhý výprask, to je tutovka. Ještě, že jeden si odbydu teď u tety
na začátku prázdnin a druhý až na konci prázdnin doma. Jinak bych měl ze
zadku sekanou. Šel jsem kolem louky. Pokud pominu ten výprask, který mě čeká,
moc se na prázdniny tady těším. Došel jsem k tetině domečku, myslím, že bude
úplně nejlepší vyklopit to hned na začátku, ať už mám od toho pak pokoj.
Těžce jsem polknul. Ale no tak, nejsem přece už malý kluk. Zaklepal jsem. Teta mi
otevřela.
"Ahoj Štěpáne, pojď dál," pozvala mě teta dovnitř. Vešel jsem, sundal
jsem si batoh a zul jsem si boty. Musím přiznat, že jsem se bál. Vešel jsem dále,
do kuchyně.
"Ahoj teto," pověděl jsem tiše.
"Tak povídej, co škola a těšíš se na prázdniny? Letos jsi přijel brzy.
"Ano, letos jsem opravdu přijel brzy. Většinou jsem k tetě jel až druhý týden prázdnin, proto jsem byl tak nervózní z toho, co řekne mému vysvědčení. Běžně za něj bývám trestán doma.
"Teto," špitnul jsem.
"Já bych ti chtěl něco říct."
"Co bys mi chtěl říct Štěpáne?" zeptala se teta a na
stůl položila talíř plný marmeládových koblih, které mám moc rád a které mi teta
určitě usmažila. Ani jsem na ně neměl moc chut', jak mi srdce bušilo až v krku.
"Teto, já... Já letos nemám vůbec pěkné vysvědčení," zašeptal jsem a sklopil
jsem hlavu.
"Tak ukaž," řekla mile teta. Neohrabaně jsem vytahoval vysvědčení z
batohu, potily se mi ruce. Tohle nesnáším, přesně tuhle část, kdy já už vím, co
bude a nedá se tomu vyhnout. Vytáhnul jsem vysvědčení a podal ho tetě. Teta si
ho prohlížela.
"Dvojka z chování a pětka z matematiky?" zeptala se překvapeně.
Jenom jsem pokýval hlavou.
"Jak jsi přišel k té dvojce z chování, prosím tebe?"
zeptala se teta. Vypadala, že tomu nemůže nějak uvěřit.
"Přistihli mě na záchodě kouřit," řekl jsem tiše.
"Ty kouříš?" zeptala se teta.
"Už ne, jen jsem to chtěl zkusit," odpověděl jsem popravdě.
"A za to jsi dostal dvojku z chování?" nevěřila
teta.
"Ano."
"Za to, že jsi jednou kouřil na záchodě? Není to trochu přísné?" nedalo to tetě.
"Patnáctkrát," špitnul jsem.
"Prosím?!" řekla teta překvapeně a nevěřícně.
"Patnáctkrát jsem kouřil na záchodě." Teta začala vypadat rozzlobeně.
"Děláš si srandu?" zeptala se už o hodně přísnějším tónem.
"Já jsem chtěl dokouřit všechny cigarety, když už jsem si je koupil."
Teta neřekla nic, jen vstala od stolu vypadala, že je jí trochu nevolno.
"Potrestáš mě za to?" zeptal jsem se roztřeseným hlasem.
"Potrestám," řekla teta a odešla ven.
Stál jsem u stolu, vysvědčení leželo na ubrusu s růžovýma kytičkama, talíř s koblihami
byl pořád netknutý a já strachy ani nedutal. Za chvíli se teta vrátila a měla v ruce čerstvý
prut. Polknul jsem. Tohle bude bolet.
"Opři se tady o ten kredenc," nařídila teta a já jsem se poslušně opřel.
"Za každou cigaretu bude pět ran prutem," řekla teta.
"Dobře," špitnul jsem. V duchu jsem si to rychle přepočítal, patnáctkrát pět to je
sedmdesát pět ran. To je hodně. Teta se rozmáchla a padla první rána. Bolelo to,
ale nic jsem neřekl.
"Počítej," nařídila teta.
"Jedna," začal jsem počítat. Pak přišla další rána. Štípalo to jako blázen.
"Dva," počítal jsem dál.
"Tři," pokračoval jsem a zhluboka, jsem se nadechl.
"Čtyři, pět," teprve jsme byli na začátku a mě už to dost pálilo.
"Tak to bylo za první cigaretu," řekla teta. Proč já jsem jen přiznával
všech patnáct? Přišla další rána.
"Jau! Šest," počítal jsem dál.
"Au, sedm," už se to nedalo vydržet bez aukání.
"Au, osm, devět, deset," měl jsem zavřené oči a v duchu jsem si řekl, že toto bylo za druhou cigaretu. Přišla další rána, pořádně štiplavá.
"Au! Jedenáct! Au, dvanáct, třináct, au, čtrnáct, patnáct," už jsem se
začínal docela kroutit, zadek už mě pálil jako ďas. Teta mě nechala chvíli
vydýchat.
"Aspoň si budeš pro příště pamatovat, že kouřit se nemá!" řekla přísným, ale klidným hlasem.
"Budu teto, já už nikdy kouřit nebudu!" sliboval
jsem. Teta pokračovala ve výprasku.
"Jauvajs! Šestnáct, sedmnáct, jau! Osmnáct!" tahle mě obzvlášť bolela.
"Devatenáct, dvacet, au!" už se mi začínaly tlačit slzy do očí, jak ten výprask bolel. Ale věděl jsem, že si ho zasloužím.
"Dvacet jedna, dvacet dva, dvacet tři, dvacet čtyři, dvacet pět," už jsem ani neaukal, jenom jsem ty čísla kuňkal a snažil se nerozbrečet.
"Dvacet šest, dvacet sedm, dvacet osm, au, dvacet devět. Au! Teto to bolí!" vykřiknul jsem, protože
teta o mě u třicáté rány prut zlomila. Z očí se mi začaly řinout slzy, snažil jsem si
je utřít rukou, ale slzy tekly dál.
"Promiň, to jsem nechtěla," řekla teta. To mě překvapilo. Utřel jsem si rychle oči rukávem a uslzenýma očima se podíval na tetu.
"Nechtěla jsem o tebe ten prut zlomit," řekla teta. Zase jsem si rychle utřel
oči.
"Můžu jít do kouta, teto?" zeptal jsem se.
"Můžeš," dovolila mi to.
Odšoural jsem se do kouta a sklopil jsem hlavu.
Tady se alespoň trochu uklidním, než si teta dojde pro nový prut. Začal jsem si rukama třít zadek. To tak pálilo. Měl jsem pocit, že teta nikam nešla. Doufám, že nemá nikde rákosku, ta je ještě horší než prut. Přestal jsem brečet. Teta na mě teď asi vezme vařečku, když nešla pro prut
a jsme v kuchyni. Ta je taky hrozná, ale budu to muset vydržet. Otočil jsem se na
tetu.
"Pojď sem Štěpáne," zavolala si mě k sobě. Přišel jsem k tetě.
"Dostanu zbytek trestu vařečkou?" zeptal jsem se.
"Ne," řekla teta.
"A čím?" zeptal jsem se, se strachem.
"Ničím, myslím, že ti stačilo. Kouřit už určitě nikdy nebudeš."
"To nebudu! To přísahám!" vyhrkl jsem.
"Tak vidíš, myslím, že třicet ran prutem a zlomený prut je dostatečný trest za kouření."
"Děkuji teto!" zaradoval jsem se, ale radost mě hned přešla, protože jsem si vzpomněl na tu pětku z matematiky. Raději jí tetě hned připomenu, asi na ní zapomněla a já bych nechtěl, aby to pak
bylo horší, až si vzpomene.
"Teto, ještě bys mi měla nasekat za tu pětku z matematiky," špitnul jsem opravdu tiše.
"Ta mě nijak nerozčílila. Nemůžu tě přece trestat za něco, čemu nerozumíš a matematika ti nikdy nešla. S tou ti pak pomůžu, ať na konci prázdnin uděláš zkoušku a nepropadneš. Výprask je jenom
za nevhodné chování a tohle překročilo meze. Zkusit si kouřit no budiž, nechat se
přitom chytit, ale nechat se chytit patnáctkrát? To už člověk potřebuje vysvětlit na
zadek."
To byla pravda, choval jsem se opravdu hloupě a v mém věku je to
ostuda.
"Takže, to už je všechno?" zeptal jsem se s nadějí v hlase.
"Ano, je," přikývla teta. Jupí, další výprask mě čeká až za dva měsíce doma od rodičů až
uvidí moje vysvědčení.
"A řeknu vašim, aby už tě nebili, že jsem tě za vysvědčení už potrestala dostatečně." pokračovala teta.
"Opravdu? To by jsi pro mě udělala?" zeptal jsem se překvapeně.
"Ano. Až se budou ptát, tak jsi dostal sedmdesát pět ran prutem za dvojku z chování a padesát ran vařečkou za pětku z matematiky. A taky jsem tě nechala klečet půl hodiny u zdi. Ale ne, že mě
práskneš!" řekla teta.
"Neboj se! Ty jsi ta nejlepší teta!" řekl jsem a tetu jsem obejmul.
"A teď už si sedni a dej si konečně ty koblihy."

 --------------------------------------------------------------

Pokud se ti můj blog líbí můžeš mě podpořit 

na čísle účtu 217109947/0600

nebo QR kódem