Vysvědčení

   Zdravím!
Všimla jsem si, že to tu nějak zanedbávám, ale nebylo mi poslední rok vůbec dobře. Nicméně je tady nová povídka, tentokrát jsem ji psala na přání a mám povoleno přidat ji i sem veřejně.
Přeji hezké čtení.
Období: 20. století

-----------------------

    Vytáhnul jsem z kapsy drobné, už mi to jede, řekl jsem si a pak jsem počkal až
autobus, zastavil na zastávce. Nastoupil jsem a vybral jsem si místo vzadu u
okna. V autobuse nikdo jiný nebyl. Kdo by taky v tuhle dobu jezdil tak daleko?
Z batohu jsem si vytáhl vysvědčení a ještě jednou si ho prohlédl. Pětka z
matematiky. No, co se dá dělat, ale mnohem horší byla ta dvojka z chování.
Vytáhl jsem z batohu ještě jablko a začal jsem ho jíst. Řidič si toho nevšiml a
nebo mu to bylo jedno. Kousnul jsem si. Tohle bude průser, řekl jsem si v duchu,
zatím co jsem pořád koukal na dvojku z chování. Co, bude. Tohle už průser je!
Nedalo se to už nijak napravit. Z jablka mi ukápla šťáva na kalhoty. Mankote!
Ještě tak zaneřádit si vysvědčení, to by mi ještě chybělo! To už bych si v životě
nesedl. Schoval jsem vysvědčení zpátky do batohu, dojedl jsem jablko a zbytek
cesty jsem pozoroval krajinu za oknem. Vystoupil jsem, šlápl jsem rovnou do
bláta, ale nevadilo mi to. Ucítil jsem příjemný venkovský vzduch. Měl jsem to tu
rád, prázdniny u tety jsem také vždycky měl rád, ale s tímhle vysvědčením.. Teta
je přísná a za tohle vysvědčení mě přetrhne, ne přetrhne, ale pořádně seřeže! A
doma dostanu druhý výprask, to je tutovka. Ještě, že jeden si odbydu teď u tety
na začátku prázdnin a druhý až na konci prázdnin doma. Jinak bych měl ze
zadku sekanou. Šel jsem kolem louky. Pokud pominu ten výprask, který mě čeká,
moc se na prázdniny tady těším. Došel jsem k tetině domečku, myslím, že bude
úplně nejlepší vyklopit to hned na začátku, ať už mám od toho pak pokoj.
Těžce jsem polknul. Ale no tak, nejsem přece už malý kluk. Zaklepal jsem. Teta mi
otevřela.
"Ahoj Štěpáne, pojď dál," pozvala mě teta dovnitř. Vešel jsem, sundal
jsem si batoh a zul jsem si boty. Musím přiznat, že jsem se bál. Vešel jsem dále,
do kuchyně.
"Ahoj teto," pověděl jsem tiše.
"Tak povídej, co škola a těšíš se na prázdniny? Letos jsi přijel brzy.
"Ano, letos jsem opravdu přijel brzy. Většinou jsem k tetě jel až druhý týden prázdnin, proto jsem byl tak nervózní z toho, co řekne mému vysvědčení. Běžně za něj bývám trestán doma.
"Teto," špitnul jsem.
"Já bych ti chtěl něco říct."
"Co bys mi chtěl říct Štěpáne?" zeptala se teta a na
stůl položila talíř plný marmeládových koblih, které mám moc rád a které mi teta
určitě usmažila. Ani jsem na ně neměl moc chut', jak mi srdce bušilo až v krku.
"Teto, já... Já letos nemám vůbec pěkné vysvědčení," zašeptal jsem a sklopil
jsem hlavu.
"Tak ukaž," řekla mile teta. Neohrabaně jsem vytahoval vysvědčení z
batohu, potily se mi ruce. Tohle nesnáším, přesně tuhle část, kdy já už vím, co
bude a nedá se tomu vyhnout. Vytáhnul jsem vysvědčení a podal ho tetě. Teta si
ho prohlížela.
"Dvojka z chování a pětka z matematiky?" zeptala se překvapeně.
Jenom jsem pokýval hlavou.
"Jak jsi přišel k té dvojce z chování, prosím tebe?"
zeptala se teta. Vypadala, že tomu nemůže nějak uvěřit.
"Přistihli mě na záchodě kouřit," řekl jsem tiše.
"Ty kouříš?" zeptala se teta.
"Už ne, jen jsem to chtěl zkusit," odpověděl jsem popravdě.
"A za to jsi dostal dvojku z chování?" nevěřila
teta.
"Ano."
"Za to, že jsi jednou kouřil na záchodě? Není to trochu přísné?" nedalo to tetě.
"Patnáctkrát," špitnul jsem.
"Prosím?!" řekla teta překvapeně a nevěřícně.
"Patnáctkrát jsem kouřil na záchodě." Teta začala vypadat rozzlobeně.
"Děláš si srandu?" zeptala se už o hodně přísnějším tónem.
"Já jsem chtěl dokouřit všechny cigarety, když už jsem si je koupil."
Teta neřekla nic, jen vstala od stolu vypadala, že je jí trochu nevolno.
"Potrestáš mě za to?" zeptal jsem se roztřeseným hlasem.
"Potrestám," řekla teta a odešla ven.
Stál jsem u stolu, vysvědčení leželo na ubrusu s růžovýma kytičkama, talíř s koblihami
byl pořád netknutý a já strachy ani nedutal. Za chvíli se teta vrátila a měla v ruce čerstvý
prut. Polknul jsem. Tohle bude bolet.
"Opři se tady o ten kredenc," nařídila teta a já jsem se poslušně opřel.
"Za každou cigaretu bude pět ran prutem," řekla teta.
"Dobře," špitnul jsem. V duchu jsem si to rychle přepočítal, patnáctkrát pět to je
sedmdesát pět ran. To je hodně. Teta se rozmáchla a padla první rána. Bolelo to,
ale nic jsem neřekl.
"Počítej," nařídila teta.
"Jedna," začal jsem počítat. Pak přišla další rána. Štípalo to jako blázen.
"Dva," počítal jsem dál.
"Tři," pokračoval jsem a zhluboka, jsem se nadechl.
"Čtyři, pět," teprve jsme byli na začátku a mě už to dost pálilo.
"Tak to bylo za první cigaretu," řekla teta. Proč já jsem jen přiznával
všech patnáct? Přišla další rána.
"Jau! Šest," počítal jsem dál.
"Au, sedm," už se to nedalo vydržet bez aukání.
"Au, osm, devět, deset," měl jsem zavřené oči a v duchu jsem si řekl, že toto bylo za druhou cigaretu. Přišla další rána, pořádně štiplavá.
"Au! Jedenáct! Au, dvanáct, třináct, au, čtrnáct, patnáct," už jsem se
začínal docela kroutit, zadek už mě pálil jako ďas. Teta mě nechala chvíli
vydýchat.
"Aspoň si budeš pro příště pamatovat, že kouřit se nemá!" řekla přísným, ale klidným hlasem.
"Budu teto, já už nikdy kouřit nebudu!" sliboval
jsem. Teta pokračovala ve výprasku.
"Jauvajs! Šestnáct, sedmnáct, jau! Osmnáct!" tahle mě obzvlášť bolela.
"Devatenáct, dvacet, au!" už se mi začínaly tlačit slzy do očí, jak ten výprask bolel. Ale věděl jsem, že si ho zasloužím.
"Dvacet jedna, dvacet dva, dvacet tři, dvacet čtyři, dvacet pět," už jsem ani neaukal, jenom jsem ty čísla kuňkal a snažil se nerozbrečet.
"Dvacet šest, dvacet sedm, dvacet osm, au, dvacet devět. Au! Teto to bolí!" vykřiknul jsem, protože
teta o mě u třicáté rány prut zlomila. Z očí se mi začaly řinout slzy, snažil jsem si
je utřít rukou, ale slzy tekly dál.
"Promiň, to jsem nechtěla," řekla teta. To mě překvapilo. Utřel jsem si rychle oči rukávem a uslzenýma očima se podíval na tetu.
"Nechtěla jsem o tebe ten prut zlomit," řekla teta. Zase jsem si rychle utřel
oči.
"Můžu jít do kouta, teto?" zeptal jsem se.
"Můžeš," dovolila mi to.
Odšoural jsem se do kouta a sklopil jsem hlavu.
Tady se alespoň trochu uklidním, než si teta dojde pro nový prut. Začal jsem si rukama třít zadek. To tak pálilo. Měl jsem pocit, že teta nikam nešla. Doufám, že nemá nikde rákosku, ta je ještě horší než prut. Přestal jsem brečet. Teta na mě teď asi vezme vařečku, když nešla pro prut
a jsme v kuchyni. Ta je taky hrozná, ale budu to muset vydržet. Otočil jsem se na
tetu.
"Pojď sem Štěpáne," zavolala si mě k sobě. Přišel jsem k tetě.
"Dostanu zbytek trestu vařečkou?" zeptal jsem se.
"Ne," řekla teta.
"A čím?" zeptal jsem se, se strachem.
"Ničím, myslím, že ti stačilo. Kouřit už určitě nikdy nebudeš."
"To nebudu! To přísahám!" vyhrkl jsem.
"Tak vidíš, myslím, že třicet ran prutem a zlomený prut je dostatečný trest za kouření."
"Děkuji teto!" zaradoval jsem se, ale radost mě hned přešla, protože jsem si vzpomněl na tu pětku z matematiky. Raději jí tetě hned připomenu, asi na ní zapomněla a já bych nechtěl, aby to pak
bylo horší, až si vzpomene.
"Teto, ještě bys mi měla nasekat za tu pětku z matematiky," špitnul jsem opravdu tiše.
"Ta mě nijak nerozčílila. Nemůžu tě přece trestat za něco, čemu nerozumíš a matematika ti nikdy nešla. S tou ti pak pomůžu, ať na konci prázdnin uděláš zkoušku a nepropadneš. Výprask je jenom
za nevhodné chování a tohle překročilo meze. Zkusit si kouřit no budiž, nechat se
přitom chytit, ale nechat se chytit patnáctkrát? To už člověk potřebuje vysvětlit na
zadek."
To byla pravda, choval jsem se opravdu hloupě a v mém věku je to
ostuda.
"Takže, to už je všechno?" zeptal jsem se s nadějí v hlase.
"Ano, je," přikývla teta. Jupí, další výprask mě čeká až za dva měsíce doma od rodičů až
uvidí moje vysvědčení.
"A řeknu vašim, aby už tě nebili, že jsem tě za vysvědčení už potrestala dostatečně." pokračovala teta.
"Opravdu? To by jsi pro mě udělala?" zeptal jsem se překvapeně.
"Ano. Až se budou ptát, tak jsi dostal sedmdesát pět ran prutem za dvojku z chování a padesát ran vařečkou za pětku z matematiky. A taky jsem tě nechala klečet půl hodiny u zdi. Ale ne, že mě
práskneš!" řekla teta.
"Neboj se! Ty jsi ta nejlepší teta!" řekl jsem a tetu jsem obejmul.
"A teď už si sedni a dej si konečně ty koblihy."

 --------------------------------------------------------------

Pokud se ti můj blog líbí můžeš mě podpořit 

na čísle účtu 217109947/0600

nebo QR kódem 

Mini 1.

Vyzkoušíme něco nového ;).

Co říkáte?

----------------

   Líbilo by se mi zahrát si na manžele. Klečela bych před tebou a ty by sis četl záznam mých prohřešků z posledních dnů. Potom bych zvedla oči, viděla bych, jak si odepínáš přezku pásku a vytahuješ pásek z kalhot. Složil by sis ho v ruce a já bych věděla, že jsem drzá být rozhodně neměla. Pak bys prstem ukázal na postel a já bych se ohla. Vyhrnula bych si šaty. Ty bys mi sroloval ze zadku spodní prádlo a pak bys tiše a přísně řekl, "Teď tě seřežu, že si týden nesedneš." Já bych polkla, protože bych věděla, že to je pravda. Pak bys mě začal vyplácet, tvrdě a přísně. Pořádně bys přitlačil. Okraje pásku by se do mě zařízly při každém dopadu. Dostala bych nepočítaně. Až bys uznal, že mám dost, zastrčil by sis pásek zpátky do kalhot a zapnul by jsi přezku. Já bych se na tebe podívala. Vstala bych, natáhla si spodní prádlo. Nechala sukni spadnout dolů. Pak bych si před tebe klekla, políbila bych ti ruku. Pak bys mi řekl "Padej do kouta!" Já bych tam poslušně šla. Stála bych tam nehybně a poslušně, bez odmlouvání. Zadek by mě pálil a bolel, ale já bych se ho nesměla ani dotknout. Až bys uznal, že jsem už dostatečně potrestaná, tak by jsi přišel ke mně, prstem bys mi nadzvedl hlavu a otočil ji směrem k sobě a zeptal by ses "Stálo ti to za to?" Já bych se usmála, protože stálo.

--------------------------------------------------------------

Pokud se ti můj blog líbí můžeš mě podpořit 

na čísle účtu 217109947/0600

nebo QR kódem 

Domácí disciplína - Díl 1. Limča

 Zdravím!
Dneska tady máme něco nového. Krátká oddychová povídka v trochu jiném stylu.
A ano, bude mít pokračování.
Přeji hezké čtení.
Období: 21. století
--------------------------

     „Nepovídej, že za to nemůžeš,“ řekl jsem klidným hlasem.
„Pojd' sem a podej mi vařečku.“ pokračoval jsem.
„Já za to vážně nemůžu,“ odpověděla Anna.
„Kolik to bylo?“ zeptal jsem se. Anna mlčela.
„Ptám se, za kolik to bylo?“ zeptal jsem se už trochu hlasitěji.
„Bylo to za 28.90Kč,“ špitla Anna.
„Tak hodně?“ zeptal jsem se udiveně.
„Ano, proto jsem to ukradla,“ řekla Anna.
„Kolik ti je?“ ptal jsem se dál.
„Třicet dva,“ pípla Anna.
„A to se dělá, abys ve třiceti dvou letech kradla v obchodě limonádu?“ zeptal jsem se své manželky.
„Ne, to se nedělá,“ odpověděla mi.
„Tak dones tu vařečku,“ řekl jsem znova.
Anna jí konečně donesla.
„Prosím,“ řekla a podala mi ji.
„Nařežeš mi hodně?“ špitla.
„Ano, hodně. Dostaneš výprask jako malá zlobivá holka,“ řekl jsem.
Pak jsem si sedl na židli. Anna moc dobře věděla, co má dělat. Přišla ke mně a položila se na mě.

      Pořádně jsem jí ohnul přes koleno. Dotýkala se země dlaněmi a špičkami prstů u nohou.
„Tak, ted' ti to kradení pěkně rozmluvím. Seřežu tě, že si dva měsíce nesedneš ty jedna malá zlodějko,“ řekl jsem přísně.
„Já přece vím, že krást se nemá,“ špitla Anna.
„Víš, ale kradeš,“ prsknul jsem a vyhrnul jsem ji sukni. Potom jsem ji shrnul spodní prádlo.
„Nařežu ti na holou, abys věděla.“
„Ano, pane,“ řekla tiše Anna.
Přiložil jsem vařečku k jedné půlce. Věděl jsem, že vařečka Annu strašně štípe. Pak jsem dal první ránu a pak hned druhou na druhou půlku. Docela jsem přitlačil a pěkně jsem pokračoval.
„Auu, auu, auu..to štípe,“ naříkala Anna.
„A počkej, jak to bude štípat za 20 minut,“ zasmál jsem se a pokračoval jsem. Docela jsem se do toho opřel. Kůže už začínala růžovět.
„Auu, já už nikdy nebudu krást!“ špitla Anna.
„Po tomhle výprasku nebudeš,“ řekl jsem a ještě jsem trochu přitlačil. Anna dostala už asi 30 ran a zadeček se jí hezky zbarvil do červena.
Já jsem ale dál pokračoval a Anna dál naříkala. Dostala dalších asi 30 ran. Přestal jsem ji bít a lehce přiložil vařečku na bolavou kůži.
„Tak co? Budeš ještě v sámoškách krást citrónové limonády?“ zeptal jsem se.
„Asi už ne,“ odpověděla Anna.
Asi?!“ dal jsem Anně pořádnou ránu a pro jistotu ještě jednu přes druhou půlku.
„Auu, auuu! Určitě ne!“ řekla Anna.
„Dobře, tak ted', aby sis to zapamatovala, dostaneš ještě 30 ran a pěkně si je budeš počítat. Jasné?“ nařídil jsem.
„Ano, pane,“ špitla Anna.
Upravil jsem Anně polohu, aby byla pěkně srovnaná.
„Tak jdeme na to,“ řekl jsem a dal jsem první ránu. Dost jsem se do toho zase opřel, tak mě překvapilo, že vařečka ještě držela po hromadě.
„Au! Jedna, dva, tři, čtyři, pět,“ počítala Anna. Už měla zadek pěkně červený a já jsem věděl, že jí musí hořet.
„Šest, sedm, osm, devět, deset, auvajs.“
„Aspoň si to budeš pěkně pamatovat. Já tě naučím!“ řekl jsem.
„Jedenáct, dvanáct, třináct, čtrnáct, to štípe,“ fňukla Anna.
„To musí. Čím víc to štípe, tím bude výprask účinnější.“
„Patnáct, šestnáct, sedmnáct, osmnáct.“
Anna se začala trošku vrtět.
„Jestli nebudeš držet, tak začneme od začátku a přidám ti ještě 10 navíc!“ řekl jsem přísně.
„To ne! Devatenáct, au, dvacet, dvacet jedna, dvacet dva, dvacet tři.“
Anna se opět trochu pohnula.
„Tak začneme zase od 1 ano? Když je ti to málo,“ prsknul jsem.
„Ne, ne, ne, už se ani nehnu, prosím pokračuj,“ prosila Anna.
„Dobře, tak počítej dál,“ dovolil jsem a znova jsem Anně obtisknul vařečku na zadek.
„Dvacet čtyři, dvacet pět, dvacet šest, au, dvacet sedm, dvacet osm, dvacet devět, třicet!“ dopočítala Anna.
Odložil jsem vařečku.
„Ponaučená?“ zeptal jsem se.
Anna neodpověděla.
„Ponaučená?!“ zeptal jsem se znova a rázněji.
„No, já jen..“ špitla Anna.
„Jen co?“ zeptal jsem se.
„Jestli už mě začneš trestat pořádně a nebo tohle plácání už bylo všechno?“ Anna se zahihňala.
„Tobě to bylo málo?!“ řekl jsem a dal jsem Anně pořádnou ránu rukou.
„Auu!“ vykřikla Anna.
Neodpověděla nic. Měla hlavu pořád skloněnou, ale já jsem i tak věděl, že se určitě hihňá.

     „Když málo, tak málo. Padej si kleknou k posteli!“ nařídil jsem.
Anna vstala, přejela si dlaněmi přes seřezaný zadek, už bylo docela dost červený a byl jsem si jistý, že už i dost bolel. Poslušně si klekla k posteli a položila se na ni trupem.
„Když málo, tak málo,“ řekl jsem znova a začal jsem si odepínat přezku pásku. Pásek jsem si vytáhl z kalhot a složil jsem ho.
„Když nestačila vařečka, bude stačit řemen,“ řekl jsem a napnul jsem ho v rukou, aby udělal takový ten typický zvuk.
„Ty chceš mít vážně ze zadku sekanou,“ zahihňal jsem se taky.
Přišel jsem k Anně a pořádně jsem ji praštil.
„Au!“ vykřikla Anna.
„Dostaneš, co si zasloužíš!“ dal jsem ji další ránu.
„Au!“ vykřikla zase Anna.
„Jsi nepoučitelný malý spratek!“ řekl jsem a dal jsem ji další ránu a pěkně jsem se do toho opřel.
„Auu!“ vykřikla zase Anna.
„A zasloužíš pořádně seřezat,“ dodal jsem. Napřáhnul jsem se a dostala další ránu.
„Au! Zasloužím, já vím,“ špitla Anna.
Hned dostala další ránu.
„Au!“ vykřikla zase.
Dal jsem si ještě asi 10 ran a pak jsem jí chytil za vlasy a nadzvedl hlavu, abych se ji mohl podívat do obličeje. Řemen byl drsný a Anně se už v očích začaly třpytit slzy. Utřela si nos do rukávu.
„Ještě mi přidej,“ poprosila.
„Fajn,“ špitnul jsem.
Dal jsem jí dalších 5 ran docela silně a pak už začala fňukat.
Nechtěl sem kazit hru a tak jsem si začal pásek strkat zpátky do kalhot.
„A jestli to uděláš ještě jednou, seřežu tě mnohem více!“ řekl jsme přísně.
„Neudělám,“ špitla Anna a zase si utřela nos do rukávu a druhým rukávem si začala žmoulat oči.
Sklonil jsem se k ní.
„Stačilo?“ zeptal jsem se.
„Na týden určitě,“ řekla Anna už s úsměvem.
„A zítra zajdeš do té samoobsluhy, ukážeš jim účet a řekneš, že na něm nemáš limonádu a že bys ji chtěla zaplatit.“
„Samozřejmě,“ odpověděla Anna.
„Stála aspoň za to?“ zeptal jsem se.
„Byla výborná.“

----------------------------------------------------------------------------------
Pokud se ti můj blog líbí můžeš mě podpořit no Ko-Fi ZDE ,
na čísle účtu 217109947/0600
nebo QR kódem 

----------------------------------------------------------------------------------