Domácí disciplína - Díl 1. Limča

 Zdravím!
Dneska tady máme něco nového. Krátká oddychová povídka v trochu jiném stylu.
A ano, bude mít pokračování.
Přeji hezké čtení.
Období: 21. století
--------------------------

     „Nepovídej, že za to nemůžeš,“ řekl jsem klidným hlasem.
„Pojd' sem a podej mi vařečku.“ pokračoval jsem.
„Já za to vážně nemůžu,“ odpověděla Anna.
„Kolik to bylo?“ zeptal jsem se. Anna mlčela.
„Ptám se, za kolik to bylo?“ zeptal jsem se už trochu hlasitěji.
„Bylo to za 28.90Kč,“ špitla Anna.
„Tak hodně?“ zeptal jsem se udiveně.
„Ano, proto jsem to ukradla,“ řekla Anna.
„Kolik ti je?“ ptal jsem se dál.
„Třicet dva,“ pípla Anna.
„A to se dělá, abys ve třiceti dvou letech kradla v obchodě limonádu?“ zeptal jsem se své manželky.
„Ne, to se nedělá,“ odpověděla mi.
„Tak dones tu vařečku,“ řekl jsem znova.
Anna jí konečně donesla.
„Prosím,“ řekla a podala mi ji.
„Nařežeš mi hodně?“ špitla.
„Ano, hodně. Dostaneš výprask jako malá zlobivá holka,“ řekl jsem.
Pak jsem si sedl na židli. Anna moc dobře věděla, co má dělat. Přišla ke mně a položila se na mě.

      Pořádně jsem jí ohnul přes koleno. Dotýkala se země dlaněmi a špičkami prstů u nohou.
„Tak, ted' ti to kradení pěkně rozmluvím. Seřežu tě, že si dva měsíce nesedneš ty jedna malá zlodějko,“ řekl jsem přísně.
„Já přece vím, že krást se nemá,“ špitla Anna.
„Víš, ale kradeš,“ prsknul jsem a vyhrnul jsem ji sukni. Potom jsem ji shrnul spodní prádlo.
„Nařežu ti na holou, abys věděla.“
„Ano, pane,“ řekla tiše Anna.
Přiložil jsem vařečku k jedné půlce. Věděl jsem, že vařečka Annu strašně štípe. Pak jsem dal první ránu a pak hned druhou na druhou půlku. Docela jsem přitlačil a pěkně jsem pokračoval.
„Auu, auu, auu..to štípe,“ naříkala Anna.
„A počkej, jak to bude štípat za 20 minut,“ zasmál jsem se a pokračoval jsem. Docela jsem se do toho opřel. Kůže už začínala růžovět.
„Auu, já už nikdy nebudu krást!“ špitla Anna.
„Po tomhle výprasku nebudeš,“ řekl jsem a ještě jsem trochu přitlačil. Anna dostala už asi 30 ran a zadeček se jí hezky zbarvil do červena.
Já jsem ale dál pokračoval a Anna dál naříkala. Dostala dalších asi 30 ran. Přestal jsem ji bít a lehce přiložil vařečku na bolavou kůži.
„Tak co? Budeš ještě v sámoškách krást citrónové limonády?“ zeptal jsem se.
„Asi už ne,“ odpověděla Anna.
Asi?!“ dal jsem Anně pořádnou ránu a pro jistotu ještě jednu přes druhou půlku.
„Auu, auuu! Určitě ne!“ řekla Anna.
„Dobře, tak ted', aby sis to zapamatovala, dostaneš ještě 30 ran a pěkně si je budeš počítat. Jasné?“ nařídil jsem.
„Ano, pane,“ špitla Anna.
Upravil jsem Anně polohu, aby byla pěkně srovnaná.
„Tak jdeme na to,“ řekl jsem a dal jsem první ránu. Dost jsem se do toho zase opřel, tak mě překvapilo, že vařečka ještě držela po hromadě.
„Au! Jedna, dva, tři, čtyři, pět,“ počítala Anna. Už měla zadek pěkně červený a já jsem věděl, že jí musí hořet.
„Šest, sedm, osm, devět, deset, auvajs.“
„Aspoň si to budeš pěkně pamatovat. Já tě naučím!“ řekl jsem.
„Jedenáct, dvanáct, třináct, čtrnáct, to štípe,“ fňukla Anna.
„To musí. Čím víc to štípe, tím bude výprask účinnější.“
„Patnáct, šestnáct, sedmnáct, osmnáct.“
Anna se začala trošku vrtět.
„Jestli nebudeš držet, tak začneme od začátku a přidám ti ještě 10 navíc!“ řekl jsem přísně.
„To ne! Devatenáct, au, dvacet, dvacet jedna, dvacet dva, dvacet tři.“
Anna se opět trochu pohnula.
„Tak začneme zase od 1 ano? Když je ti to málo,“ prsknul jsem.
„Ne, ne, ne, už se ani nehnu, prosím pokračuj,“ prosila Anna.
„Dobře, tak počítej dál,“ dovolil jsem a znova jsem Anně obtisknul vařečku na zadek.
„Dvacet čtyři, dvacet pět, dvacet šest, au, dvacet sedm, dvacet osm, dvacet devět, třicet!“ dopočítala Anna.
Odložil jsem vařečku.
„Ponaučená?“ zeptal jsem se.
Anna neodpověděla.
„Ponaučená?!“ zeptal jsem se znova a rázněji.
„No, já jen..“ špitla Anna.
„Jen co?“ zeptal jsem se.
„Jestli už mě začneš trestat pořádně a nebo tohle plácání už bylo všechno?“ Anna se zahihňala.
„Tobě to bylo málo?!“ řekl jsem a dal jsem Anně pořádnou ránu rukou.
„Auu!“ vykřikla Anna.
Neodpověděla nic. Měla hlavu pořád skloněnou, ale já jsem i tak věděl, že se určitě hihňá.

     „Když málo, tak málo. Padej si kleknou k posteli!“ nařídil jsem.
Anna vstala, přejela si dlaněmi přes seřezaný zadek, už bylo docela dost červený a byl jsem si jistý, že už i dost bolel. Poslušně si klekla k posteli a položila se na ni trupem.
„Když málo, tak málo,“ řekl jsem znova a začal jsem si odepínat přezku pásku. Pásek jsem si vytáhl z kalhot a složil jsem ho.
„Když nestačila vařečka, bude stačit řemen,“ řekl jsem a napnul jsem ho v rukou, aby udělal takový ten typický zvuk.
„Ty chceš mít vážně ze zadku sekanou,“ zahihňal jsem se taky.
Přišel jsem k Anně a pořádně jsem ji praštil.
„Au!“ vykřikla Anna.
„Dostaneš, co si zasloužíš!“ dal jsem ji další ránu.
„Au!“ vykřikla zase Anna.
„Jsi nepoučitelný malý spratek!“ řekl jsem a dal jsem ji další ránu a pěkně jsem se do toho opřel.
„Auu!“ vykřikla zase Anna.
„A zasloužíš pořádně seřezat,“ dodal jsem. Napřáhnul jsem se a dostala další ránu.
„Au! Zasloužím, já vím,“ špitla Anna.
Hned dostala další ránu.
„Au!“ vykřikla zase.
Dal jsem si ještě asi 10 ran a pak jsem jí chytil za vlasy a nadzvedl hlavu, abych se ji mohl podívat do obličeje. Řemen byl drsný a Anně se už v očích začaly třpytit slzy. Utřela si nos do rukávu.
„Ještě mi přidej,“ poprosila.
„Fajn,“ špitnul jsem.
Dal jsem jí dalších 5 ran docela silně a pak už začala fňukat.
Nechtěl sem kazit hru a tak jsem si začal pásek strkat zpátky do kalhot.
„A jestli to uděláš ještě jednou, seřežu tě mnohem více!“ řekl jsme přísně.
„Neudělám,“ špitla Anna a zase si utřela nos do rukávu a druhým rukávem si začala žmoulat oči.
Sklonil jsem se k ní.
„Stačilo?“ zeptal jsem se.
„Na týden určitě,“ řekla Anna už s úsměvem.
„A zítra zajdeš do té samoobsluhy, ukážeš jim účet a řekneš, že na něm nemáš limonádu a že bys ji chtěla zaplatit.“
„Samozřejmě,“ odpověděla Anna.
„Stála aspoň za to?“ zeptal jsem se.
„Byla výborná.“

----------------------------------------------------------------------------------
Pokud se ti můj blog líbí můžeš mě podpořit no Ko-Fi ZDE ,
na čísle účtu 217109947/0600
nebo QR kódem 

----------------------------------------------------------------------------------

Panství u rybníku - Díl 3. Ošetřovatelka Stella

 Zdravím!
Tak tady máme třetí díl.
Období: 19. století
Díl první: ZDE
Díl druhý: ZDE

 --------------------------------------------

     Stella mlátila Vincka prádelní vařečkou, zatím co Vincek strašně řval.
„Já ti ukážu péči, ty jeden!“ křičela Stella, zatím se prádelní vařečka zbarvila na červeno od krve, která při úderech prskala z úzkých, hlubokých ran po rákosce.
„Já už nemůžu,“ naříkal Vincek, kterému se opět z očí hrnuly slzy.
„Aspoň si to budeš pamatovat! Ty jsi se taky neslitoval!“ prskla Stella, ale pak si všimla zkrvavené vařečky a přestala Vincka bít. Vařečku hodila zpátky do necek, aby nebyla na první pohled vidět, kdyby někdo vešel dovnitř. Věděla, že Vincka nemůže nechat takhle, kdyby se Magdalena přišla podívat.
Vincek strašně vzlykal a naříkal. Stella se k němu sehnula, nadzvedla mu prstem hlavu a podívala se mu do uslzených očí.
„Přestaň fňukat nebo ti ty rány umyju vodou se solí,“ řekla chladně.
Vincek těžce polknul, to by opravdu nechtěl. Otřel si oči a nos rukávem a snažil se už dál neplakat.
Stella zatím odešla.
Vincek by nejraději utekl, ale nebyl schopen se ani zvednou z lavice.

    Stella odešla do kuchyně, sehnat něco, čím Vincka omyje.
Vzala si menší lavor a nalila do něj trošku vody a přisypala sůl.
Všechno pořádně zamíchala, vzala si kus čistého plátna a šla zpět za Vinckem.
Otevřela dveře. Vincek ležel na lavici a vypadal, že vysílením usnul.
„Vstávej!“ řekla Stella.
Vincek pomalu otevřel oči a v duchu si řekl, že se snad Stella už slitovala a chce ho jen ošetřit.
Stella namočila hadřík do roztoku vody se solí a pak ho nešetrně položila Vinckovi na poraněnou kůži.
„Auu!“ zakřičel Vincek, protože to hodně štípalo.
„Dobře ti tak,“ řekla škodolibě Stella.
Potom vzala hadřík, opět ho namočila a přiložila ho Vinckovi na poraněné zápěstí.
„Ty jsi ale malá zmije,“ syknul Vincek zatím co cítil na zápěstí štiplavou bolest.
Stella se k němu blíže naklonila.
„Ještě vůbec netušíš, co ti chci udělat,“ zašeptala.

    Bylo už docela pozdě a tak Magladena uložila Aničku v komnatě pro hosty i se Sněženkou a slíbila ji, že za chvíli přijde a bude spát s nimi.
Potom šla najít Stellu.
„Stello, jak je na tom Vincek?“ zeptala se, když ji našla.
„Má všechno co potřebuje paní,“ odpověděla Stella.
„Dobře, já se za ním tedy podívám ráno a ty už si taky odpočiň,“ řekla Magdalena a šla si lehnout.
Stella se ještě vrátila k Vinckovi.
„Vincku! Jestli zítra byt' jen cekneš o tom, co jsem ti udělala....“ prskla na něj.
Vincek jen polknul. Nebyl si zcela vědom, čeho všeho by Stella byla schopna a tak si řekl, že bude raději mlčet.
Stella při odchodu před dveře místnůstky dotlačila velký sud s vodou, kdyby se v noci Vinckovi náhodou udělalo lépe a chtěl by uniknout.
Ráno vstala časně, aby byla u Vincka dříve než Magdalena. Odsunula sud a vešla dovnitř do místnůstky. Vincek spal jako dřevo. Byl po včerejšku velmi vysílený a všechno ho bolelo.
Stella byla ráda, že se zjevně nepokusil utéct a zase odešla.

    Magdalena zatím dovedla Aničku se Sněženkou do kuchyně. Na snídani byly vdolky a Sněženka dostala misku masa a jablko.
„Paní, paní! Pán si vás ihned přeje u sebe,“ křičel sluha, který právě přiběhl.
Magdalena spolkla poslední kousek svého vdolku a požádala jednu z kuchařek, aby se postarala o Aničku se Sněženkou.

    Magdalena došla ke komnatě svého muže. Zaklepala a vešla.
„Přál sis mě vidět, Frederiku?“ zeptala se. Naposledy Frederika viděla, když se ho snažila přemluvit, aby ukončil Vinckův trest. Pak už se nesetkali.
„Magdaleno,“ řekl Frederik chladně, poté se otočil a přísným pohledem se podíval na Magdalenu.
„Jak si dovoluješ rušit moje příkazy?!“ zeptal se ostře.
„Příkazy? Chtěl jsi nechal Vincka ubít k smrti? Nebo ho zmrzačit?“ prskla Magdalena.
„Chtěl jsem mu dát pořádnou lekci,“ řekl Frederik.
„Jsi nepoučitelný, krutý, do sebe zahleděný paličák!“ rozčílila se Magdalena.
„Myslím, že ty potřebuješ taky lekci,“ řekl Frederik, chňapnul Magdalenu za zápěstí a druhou rukou se napřáhnul, aby jí vlepil pořádnou facku.
Pak se ale zarazil. Vzpomněl jsi, jak ho to minule mrzelo.
„Tak co? Neumíš nic jiného, než někoho bít?“ řekla drze Magdalena, která čekala na to, jestli jí Frederik nakonec vrazí nebo ne.
Frederik se trochu uklidnil. Byl rád, když mohl s Magdalenou trávit čas. I společné hledání ztraceného tabáku ho bavilo a nechtěl o přízeň své ženy přijít nadobro.
„Ale no tak Magdaleno, občas se trochu neovládnu, však to víš,“ řekl a snažil se Magdalenu obejmout. Ta však jeho objetí neopakovala.
„Musím už jít,“ řekla a odešla podívat se, jak je na tom Vincek.

    Magdalena šla směrem k malé místnůstce kam včera po výprasku uložily Vincka k ošetření. Po cestě potkala Stellu.
„Dostal všechno, co potřeboval paní,“ hlásila Stella.
„Výborně Stello. Jsi moc hodná, že ses o něj postarala,“ řekla s úsměvem Magdalena.
„Vlastně bych se o něj chtěla starat dál paní. Bude potřebovat ještě spoustu medicíny,“ dodala Stella.
„To je od tebe milé,“ řekla Magdalena, ale to už došly ke dveřím místnůstky.
Magdalena otevřela. Vincek ležel na lavici a nevypadal moc dobře.
Magdalena Vinckovi opatrně odhrnula oblečení, aby se podívala, jak rány vypadají. Nebylo tam už tolik krve, protože Stella vše omyla vodou se solí, ale nevypadalo to moc dobře.
„Prosím, já mám strašnou žízeň,“ zašeptal Vincek, který byl úplně vysílený.
„Stello, dojdeš mu pro trochu vody?“ požádala Magdalena Stellu.
„Ale jistě paní,“ řekla Stella a propíchla Vincka varovným pohledem. Pak odešla.
„Bolí to moc?“ zeptala se starostlivě Magdalena.
„Bolí,“ přiznal Vincek. Zápěstí ho pálilo a všechny ráno jako by pulsovaly. Měl rozpraskané rty od žízně a začínal mít už i hlad a hlavně byl velmi unavený.
„Já ti uvařím měsíčkový čaj,“ řekla Magdalena.
„Děkuji paní,“ špitnul vysílený Vincek a Magdalena odešla.
To už se ale vrátila Stella s hrníčkem vody. Viděla, že Magdalena už je pryč.
„Chtěl bys pít?“ zeptala se Vincka a pak vodu z hrníčku vylila na zem.
Stella na nic nečekala a vlepila Vinckovi pořádnou facku.
To už se ale ve dveřích objevila Magdalena s měsíčkovým čajem.
„Stello?!“ zakřičela.
Stella se příšerně lekla a rychle se otočila.
„Co to má znamenat?!“ křičela dál Magdalena.
„No...já..“ Stella netušila co má odpovědět.
Magdalena rázným krokem zamířila ke Stelle, chytla Stellu za ramena.
„Co to tady provádíš?!“ rozčilovala se.
Otočila Stellu zády ke dveřím a pak na ní dál křičela.
„Ty ses o něho měla starat! Ne mu ubližovat!“
Stella ještě nikdy neviděla Magdalenu takhle rozčilenou. Jen zděšeně zamrkala a nevydala ze sebe ani hlásku.
Magdalena chytla Stellu za paži a rázným krokem zamířila ke dveřím. Stella neomaleně zaškobrtala a nechtic nohou zavadila o necky, které stály opodál. Necky se převrhly a vypadla z nich prádelní vařečka, na které zůstala Vinckova krev.
Magdalena se nechápavě dívala.
„A tohle má být co?“ řekla tiše, vzala vařečku do ruky a prohlížela si jí.
Stella byla bílá jako stěna a jen těžce polkla.
Magdaleně všechno došlo, zahodila vařečku, popadla Stellu za zápěstí a bez jediného slova ji táhla do své komnaty.

    „Paní já..“ pípla Stella, když byly v komnatě.
„Ty mlč!“ nařídila Magdalena.
„Klekni si tady čelem ke zdi. A budeš klečet dokud se nevrátím,“ prskla Magdalena a odešla.
Vrátila se zpátky za Vinckem.
„Vincku?“ špitla.
Vincek nadzvedl hlavu a podíval se na Magdalenu. Všechno ho příšerně pálilo.
„Já se o tebe postarám,“ řekla Magdalena a odešla do kuchyně. Vzala si čistý hadřík, hrneček a z džbánku nabrala zbytek odvaru z měsíčku.
Došla zpátky za Vinckem.
„Tady máš, napij se,“ řekla a nalila Vinckovi trochu měsíčkového čaje do hrníčku.
Vincek se pomalu napil. Levou stranu tváře měl ještě červenou od facky, kterou mu Stella vlepila.
Magdaleně bylo Vincka líto.
„Ukaž,“ řekla a odhrnula mu trochu vlasů z čela.
„Ty máš určitě horečku,“ řekla Magdalena sotva se dotkla Vinckova čela.
„Já tě ošetřím a pak tě nechám přenést na panství,“ dodala.
Vincek neříkal nic a nechal se od Magdaleny ošetřovat. Magdalena mu opatrně měsíčkovým odvarem omývala rány.
„Au,“ syknul Vincek, protože to trošičku zabolelo.
„Už to bude dobré,“ řekla Magdalena.
„Nechápu, jak ti to mohla Stella udělat,“ dodala.
„Já jsem si to zasloužil,“ špitnul Vincek.
„Nesmysl. Ty jsi dělal jen svoji práci. Trest nařídil Frederik,“ odpověděla Magdalena. Pak Vinckovi omyla poslední ránu a bylo hotova.
„Děkuji paní,“ špitnul Vincek.
„Říkej mi Magdaleno,“ řekla Magdalena a chtěla ještě Vinckovi přiložit ruku na čelo, aby se ujistila, jestli má opravdu horečku.
Vincek mírně nadzvedl hlavu, Magdalena mu položila hřbet ruky na čelo, bylo horké.
Vincek na ni zatím v tichosti koukal. Měl krásné oči, smutné a plné slz, ale krásné.
Magdalena na něj beze slova zírala. Pak sundala ruku z jeho čela. A tu najednou, byli si tak blízko, že se jejich rty na okamžik dotkly.
Magdalena trošku couvla a zamrkala. Pak se svých rtů jemně dotkla prsty. Nevěděla, co se to vlastně stalo.
„Já... nechám tě ted' přesunout na panství,“ řekla tiše a odešla, aby poslala sluhy pro Vincka.

----------------------------------------------------------------------------------
Pokud se ti můj blog líbí můžeš mě podpořit no Ko-Fi ZDE ,
na čísle účtu 217109947/0600
nebo QR kódem 

----------------------------------------------------------------------------------

Pánova svačina

 Zdravím!
Tak tady máme opět něco nového.
Užijte si čtení :).
Období: 18. století

--------------

   
   Kát'a zametala podlahu kuchyně, když v tom se zprudka otevřely dveře a do kuchyně vešel mladý pán. Rozhlédl se po kuchyni a pak se obrátil na Kát'u, která odložila koště a zvědavě koukala na mladého pána.
„Asi tak za hodinu pojedu se svým otcem na vyjížd'ku na koních. Rád bych si ale předtím, ještě dal svačinu. Dones mi něco dobrého dolů do pokoje,“ nařídil Kátě a odešel.
Kát'a si opláchla ruce ve vědru s vodou, utřela si je do zástěry a vydala se do spíže pro kus chleba a sýr. Na talířek přidala ještě kousek másla a trochu marmelády. Mladý pán má zvláštní chutě, ale Kát'a moc dobře ví, co rád svačí. Ještě uvařit čaj a svačina bude hotová. Kát'a všechno jídlo i šálek s čajem opatrně naskládala na podnos a vydala se za mladým pánem do jeho pokoje v přízemí. Zaklepala na dveře a vešla dovnitř.

   Mladý pán byl již připraven na vyjížd'ku. Měl na sobě své jezdecké šaty, vysoké boty a v ruce jezdecký bič.
„Polož to na stůl a zavři za sebou dveře,“ poručil.
Kát'a poslechla, položila podnos se svačinou na stůl a pak za sebou zavřela.
„Tady je ta svačina,“ řekla mile.
Mladý pán se škodolibě usmál, poklepal si jezdeckým bičem na botu a prohlížel si Kát'u. Byl to velmi pěkný mladý muž, ale taky pěkný zmetek.
„Kát'o,“ řekl tiše.
„Když jsem byl před chvíli v kuchyni požádat tě o svačinu, viděl jsem, že v kuchyni ještě zůstaly zbytky od oběda. Není to náhodou Dominikova práce?“ zeptal se.
Dominik byl pomocník ve stájích, který měl na starosti pomáhat podkonímu a občas ještě nějakou další drobnou práci, kterou bylo třeba udělat. Velmi se mu také líbila Kát'a a on se velmi líbil jí.
„Ano, je to jeho práce, ale proč se na to ptáš?“ zeptala se nechápavě Kát'a.
„Protože jsou už dvě hodiny odpoledne a on to ještě pořád neodnesl. Asi ho budu muset potrestat. Řeknu podkonímu, aby ho vyplatil.“
Kát'a pootevřela pusu překvapením i hrůzou. Věděla, že tresty od podkoního jsou velmi kruté. Vyplácel dlouhým těžkým bičem a každá rána zanechala krvácející šrám.
„Cože? Proč? Kvůli takové maličkosti?“ vyděsila se.
„Je to jeho práce, kterou nesplnil,“ usmál se mladý pán a přišel ke Kátě blíže.
„A nebo bych měl ještě jiné řešení,“ řekl zatím co si hrál s jezdeckým bičem od kterého nezvednul zrak.
Kát'a tiše čekala co mladý pán řekne a srdce jí tlouklo jako o závod.
„Vyplatím já tebe tady a hned,“ řekl a podíval se na Kát'u s podivným úsměvem a rozžhavenýma očima.
„Ale..“ pípla Kát'a, která nevycházela z údivu.
„Proč?“ špitla.
„Protože chci,“ odpověděl mladý pán a škodolibě se usmál.
„Ty jsi se zbláznil!“ vyhrkla ze sebe nahlas Kát'a a udělala dva kroky zpět.
„Můžeš si vybrat. Bud' to já vyplatím tebe a nebo podkoní Dominika a dostane 50 ran!“ řekl rázně mladý pán a udělal krok vpřed a postavil se přímo před Kát'u. Položil jí jezdecký bič pod bradu a nadzvedl jí hlavu, aby se mu dívala do očí.
„Vždyt' ho zabiješ,“ špitla Kát'a a v očích se jí začaly lesknout slzy.
Mladý pán spustil ruku s bičem, odstoupil od Káti, odešel na druhý konec místnosti a otočil se k ní zády.
„Máš na výběr, vyber si, ale rychle,“ řekl.
Za pár vteřin se otočil čelem zpět ke Kátě.
„Tak jak?“ zeptal se.

    „Tak tedy já,“ špitla potichoučku Kát'a.
Mladý pán se podivně usmál a přistoupil opět blíže.
„Neslyšel jsem, můžeš to zopakovat?“ zeptal se škodolibě.
„Vyplat' mě,“ špitla Kát'a a suše polkla.
„Dobře, dostaneš ode mě pořádný výprask. A ted' se hezky ohni přes tady ten stůl a ne, že budeš pištět, jinak ti přidám,“ poručil ji.
Kátě bylo poměrně nedobře. Bála se. Moc se bála. Ale poslechla. Pomalu se ohla přes stůl a koukala na svačinu, kterou na něj před chvíli položila. Jen nevinná svačina a jak to dopadlo.
Mladý pán k ní přistoupil a přejel jí bičem, přes nastavený zadek.
„Tu sukni si vyhrni,“ poručil.
„Ale Eriku,“ protestovala Kát'a.
„Vždyt' se přece známe od mala. Hráli jsme si spolu, chytali žáby v rybníce,“ fňukla.
„A taky jsme kradli třešně a já jsem kvůli tobě dostal výprask,“ prsknul Erik.
„To není pravda!“ vykřikla Kát'a.
„Ty třesně jsi tehdy ukradl ty a když nás kuchař nachytal, vzala jsem to všechno na sebe, protože jsem věděla, že mě bít nikdo nebude a tebe se taky nikdo ani nedotkl!“ uvedla situaci na pravou míru.
„No dobře, ale to je jedno. Ted' ti nařežu a hotovo!“ rozhodl Erik a prudce Kátě vyhrnul sukni sám.
Dal jí pořádnou ránu jezdeckým bičem a pak shrnul spodní prádlo.
„Au!“ vykřikla Kát'a.
„Ted' budeš hezky počítat a když se spleteš, dostaneš deset navíc,“ rozhodl.
Pak už začal Kát'u vyplácet a vůbec jí nešetřil.
„Au! Jedna! Dvě, tři, čtyři, pět, šest,“ počítala Kát'a a snažila se přitom nijak nevyvádět a nepištět, aby nedostala přidáno.
„Sedm, osm, au, to štípe,“ zanaříkala, její kůže už byla malinově červená a hrozně pálila.
„Devět, deset, jedenáct, dvanáct, třináct, čtrnáct, patnáct,“ Erik přestal vyplácet.
Kát'a si položila dlaně na zadek a oběma rukama ho začala třít. Pekelně to pálilo.
„Ted' ti dám ještě pětadvacet a jestli přitom cekneš, tak uvidíš, co s tebou provedu,“ řekl Erik, oči mu žhnuly jako rozžhavené uhlíky a vypadal, že si celou situaci náramně užívá.
Kát'a zbledla, ale neřekla ani slovo. Položila dlaně opět na stůl a raději spolupracovala, ráda by si ještě někdy sedla.
Stiskla pevně zuby a přiložila tvář k desce stolu. Za malý okamžik opět ucítila štiplavou bolest.
Dostala dalších pět řádných ran a opravdu přitom ani nepípla, i když to hrozně bolelo.
Erik jí přejel přes zadek rukou. Pak přišlo dalších deset ran. Kát'a to zvládla ustát bez výkřiku.
Erik jí položil ruku na stehno a pak prstem pomalu přejel nahoru.
Odložil jezdecký bič a položil obě své dlaně Kátě ke kolenům. Jel s nimi pomalu nahoru až k sešvihanému zadku, ten pohladil a pak se vrátil o něco níže, položil ruce na vnitřní stranu stehen a odsunul nohy od sebe.
„Kam mi to šaháš?“ vyhrkla ze sebe Kát'a.
Slyšela jak si Erik začal odepínat kalhoty.
„Co mi chceš udělat?“ vyděsila se.
Erik se začal Káti dotýkat na nevhodných místech.
„Přestaň!“ vykřikla Kát'a a snažila se nějak dostat z ponižující polohy i situace.
Erik toho nijak nedbal.
„Přestaň se bránit nebo ti nařežu znova!“ prsknul.
„Já nechci!“ křičela Kát'a.
V tom se otevřely dveře.
„Eriku už jsi přip-,“ ve dveřích stál pán, Erikův otec, který už byl připraven na společnou vyjížd'ku a vedle něj stál Dominik, který nesl bandasky s vodou, které oběma pánům připravil na cestu.
„Co to tu proboha provádíš?!“ rozkřičel se pán, když viděl svého syna, který si právě sundával kalhoty a ufňukanou Kát'u, přimáčknutou ke stolu.
Erik Kát'u pustil, ta si shrnula sukni a rozběhla se rovnou k Dominikovi. Padla mu do náruče a začala plakat.
Pán si všiml jezdeckého biče na stole.
„Ty jsi ji i bil?!“ rozčílil se na svého syna.
„Já jsem věděl, že jsi rozmazlený spratek, ale co je moc, to je moc! Trest tě nemine! Dostaneš bičem a kolik ran, řekne Kát'a!“ rozhodl pán přísně.
Erik neřekl ani slovo.
Kát'a nadzvedla obličej, který měla zabořený do Dominika, který ji objímal a utěšoval.
„Pět,“ špitla tiše.
Pán protočil oči.
„Dobrá tedy, tak tedy pět, ale trest udělí Dominik,“ rozhodl.

----------------------------------------------------------------------------------
Pokud se ti můj blog líbí můžeš mě podpořit no Ko-Fi ZDE ,
na čísle účtu 217109947/0600
nebo QR kódem 

----------------------------------------------------------------------------------